...The Sims2 Forum...

Vše o The Sims2
 
PříjemPortálFAQHledatRegistraceSeznam uživatelůUživatelské skupinyPřihlášení

Share | 
 

 Život Kate Thomson

Goto down 
Jdi na stránku : 1, 2  Next
AutorZpráva
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Život Kate Thomson   Wed Jan 31, 2007 4:48 am

Nebudu Vám vyprávět příběh o různých zazobaných teenagerů,které mají všechno,nebo o nějaké sociální bídě a ani o princeznách a o různých princů na bílém koni,které ji vždy zachrání.Příběh se odehrává u obyčejné rodiny,která není ve finanční situaci nijak zvlášť dobře,ale že by žili v bídě,to zas ne.

Vše se odehrává okolo 16 leté puberťačce jménem Kate Thomson.Má hnědé oči a hnědé vlasy,které by ji nejedna dívka nepochválila.Ale i tak si pořád říká,že je ošklivá a že je tisíce holek,které jsou hezčí než-li ona.
Povahu má klidnou,a je to 100% flegmatik.Je moc hodná,přátelská a milá osůbka,která nikoho nenechá ve štychu.Už dlouho se kamarádí se svoji nejlepší kamarádkou Jane,ale o té až za chvíli.Kate miluje čokoládu,zvířata,své kamarády,rodiče a hlavně jednoho kluka od vedle.
Myslím,že už je na čase představit další hrdiny mého příběhu:
Rodiče:


Tak zde vidíte její rodiče.Její maminka jménem Susan je velice přátelská a hodná osůbka.V městečku Krasohlídkov,kde žijí už 15 let nemá zas tak špatnou pověst(to víte,každý si musí zadrbat) a na svůj věk(35let)nevypadá vůbec špatně.Taky díky své holčičce poznala různé modní trendy a taky se nebojí šáhnout po nějakém tom líčení.Je to žena v domácnosti a o svoji rodinu se dokáže postarat,ale jediný pracující je tu jenom Kate taťka.
Jmenuje se Josh a nadevše miluje svoji rodinu.Taky dělá vše proto,aby ji ubezpečil a zatím se mu to i daří.Je to taky moc milí a hodný člověk a Kate celkem pořádně rozmazluje.Abych pravdu řekla,tak spíše je taková hlava rodiny spíše Susan,než on.Ale že by byl nějaký srábotka,to zas ne.Když se rozčílí tak to stojí za to,ale naštěstí je to jenom málokdy.
Myslím,že jsem Vám o její rodině řekla víc než to a myslím,že nepotřebujete vědět jejich vzorky DNA nebo něco takového.

Ten,kdo na Vás pokukuje je nejlepší kamarádka hl. postavy Jane,kterou jsem Vám už naťukla.Hlavně si nemyslete,že je to nějaký anděl,je to totiž těžký cholerik na ty,kdo ji naštvou a bohužel to věčinou odskáče její malá sestřička.Prý ju nenávidí,ale já si myslím,že kdyby se ji něco stalo,tak by byla velice nešťastná.A jak je na tom s klukama?No,abych pravdu řekla,tak to není moc dobrý.Je hezká a umí se nalíčit.oblíkat atd,ale ta její povaha...to už si domyslíte že?
Jinak ale velice kamarádská a když se její kamarádce něco stane,nebo prožívá krizi,na nic nečeká a jde to řešit.Miluje špagety,pizzu,hranolky-no prostě samé zdravé poživatiny.

Ten kluk,co je na další fotce a kterýmu říkají Alden,je podle Kate nejhezčí kluk v Krasohlídkově.Každý by si řekl:Jo jasně,zase nějaký hezounek a frajírek,al to by se šíleně pletl.Je to super kluk a už jsou s Kate nejlepšími přáteli.Ta se ale radši o nic nepokouší a dělá,že ji je šumafuk,jestli se mu líbí,nebo ne.Ale opak je pravdou.Má ještě nejlepšího kámoše,který je na fotce spolešně s ním.Taky pěknej,ale přeci jen,on je hezčí.

No a poslední postava,kterou Vám představím,se jmenuje Gabriel.Barbie krasohlídkova,ale s dobrým srdcem.Jsou spolu s Kate dobrými kamarádkami.Pochází z bohaté rodiny,a většinou se pyšní tím,co má doma,co na sobě a já nevím co ještě.Ale jinak je to dobrá kamarádka.
Myslím,že jsou to snad všechny hlavní a vedlejší postavy tohoto příběhu.Nepotřebujete přeci jen vědět vše že?
Jestli máte rádi takovéto příběhy z pohledu 16 leté holčiny,tak ho zkuste posoudit jako uvod,a ne ho odsoudit dříve,než vůbec začně.A taky se nebojte,že Vám pořád budu něco kecat já,ale taky dám ke slovu samotnou Kate. Very Happy
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Wed Jan 31, 2007 4:50 am

2.díl:Náhoda blbec!
Ahoj,jmenuji se Kate Thomson a budu Vás provázet celým tímto příběhem jakožto hlavní hrdinka.Asi bych měla začít tím,že už je po víkendu a začíná pondělí neboli škola.Zatímco se teprve vyhrabávám z pelechu,tak mamka už má snídani na stole a čeká zase jenom na mě.

Já ale nikam nespěchám,přeci jen mám ještě 2 hodiny,než přijede autobus.Začínám tedy pravidelnou hygienou:Sprcha,čištění zubů,líčení,oblíkání...znáte to.Když jsem ale šla po schodech dolů,mamka už byla nasnídaná a s pohledem ''UŽ ZASE''ukazuje na hodiny.5 MINUT DO PŘÍJEZDU AUTOBUSU???Ajaj...
Kate,cos tam v té koupelně dělala 2 hodiny?ptá se mamka.Promiň mami,ale přece nechci smrdět,dodávám s nadsázkou humoru ale asi ji to moc nezajímalo.Radši jsem na sebe hodila ba´toh a už jsem utíkala na nedočkavého řidiče.

Odpoledne:
Konečně doma,pryč ze školy.To je uleva.Dneska jsem měla celkem dobrej den,sice jsme psali z přírodopisu,ale když sedíte vedle šprta,tak to jde samo.Stejnak jsem ale celé vyučování pokukovala po Aldenovi,ale on si mě jak na potvoru nevšiml.
Když jsem ale doma,tak si buďto zalezu do postele,nebo půjdu do bazénu.Vyhrál bazén a já myslela,že už budu mít poklidný den bez žádného stresování.Užívala jsem si doušky osvěžující vody a různě jsem blbla.Pak jsem ale slyšela zvuk motoru a než bych si to uvědomila,stál u kraje bazénu taťka.

Ahoj Kate,jak bylo ve škole?ptá se taťka.Ale jo,pohoda.Vážně?!A ukoly jste jistě nedostali že?vyzvídá dál.No,jeden jo,ale to počká.Dobře,ale pak ať tě nevidím psát ho až v deset večer.Neboj tati,uklidnila jsem ho a ten už šel radši pryč.
Asi okolo páté hodiny jsem se ještě čvachtala v bezénu když jsem uslyšela kroky.Byl to Alden se svým nej kámošem Ondrou.Normálně by mi to nevadilo ukázat se mu a pozdravit ho,ale když jsem si ve vodě chtěla poupravit plavky,tak jsem zjistila,že nemám co.Ano,mé plavky plavali na hladině kousek ode mě.To bych ještě zvládla,ale když se na tebe koukne tvůj idol a ty na sobě nic,tak je to poněkud trapné nemyslíš?Rychle jsem se ponořila do vody,aby mě neviděl celou a jenom mu malinko zamávala.
Bože,takovej trapas.Myslela jsem,že si toho nevšiml,ale Ondra mu něco řekl s usměvem na tváři a oba dva se na mě koukli.No to snad ne!rozčílila jsem se.Vsadila bych se,že to Aldenovi ani trošku nevadilo a ještě se chtěl kouknout víc.Prasák.Nj,ta puberta.Naštěstí pro mě už byli pryč a já si šla pro své plavky.Poznámka pro tebe Kate:Už nikdy si neber dvoudílně plavky!Při této myšlence jsem se zasmála.


Večer byl naštěstí v klidu,jenom jsme to musela vyžvanit své nej kámošce Jane.Ta místo toho,aby mě nějak uklidnila,tak se mi začala smát do telefonu.Nedivím se ji,ale myslím,že se válí aji po zemi,jak ji bolí břicho.Když se trošku uklidnila,tak jsem nakrknutá ukončila hovor.Njn,co bych od ní čekala!

No a jako poslední,co dělám před spaním je,že si píšu ve svém deníčku svý trapasy a myšlenky.A hádejte,co jsem tam napsala dneska!Very Happy
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kleo
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 154
Age : 27
Registration date : 30. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri Feb 02, 2007 11:58 pm

Krasa,hned dva dilky Surprised Very Happy
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://thesims2forum.forumczech.com
Kagome
Nemluvňátko
Nemluvňátko


Poeet p?íspivku : 2
Registration date : 05. 02. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Tue Feb 06, 2007 7:13 am

jeeeeeej kali ty s atedy namakas kym to cele opises.... lol!
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Micinečka
Nemluvňátko
Nemluvňátko


Poeet p?íspivku : 1
Registration date : 06. 02. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Tue Feb 06, 2007 11:50 am

Kate je prostě super Wink Very Happy
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Wed Feb 07, 2007 8:13 am

Kují cheers
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Lori.D
Nemluvňátko
Nemluvňátko
avatar

Poeet p?íspivku : 3
Registration date : 06. 02. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu Feb 08, 2007 7:35 am

Kagome napsal:
jeeeeeej kali ty s atedy namakas kym to cele opises.... lol!
Myslim že to spíš okopíruje z thesims2....nebo ne?
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Ell
Nemluvňátko
Nemluvňátko
avatar

Poeet p?íspivku : 13
Registration date : 02. 02. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu Feb 08, 2007 11:33 am

Lori.D napsal:
Kagome napsal:
jeeeeeej kali ty s atedy namakas kym to cele opises.... lol!
Myslim že to spíš okopíruje z thesims2....nebo ne?

No jasně že to kopčí.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Lindt
Nemluvňátko
Nemluvňátko


Poeet p?íspivku : 2
Registration date : 06. 02. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri Feb 16, 2007 1:43 pm

Very Happy moooc pěknééééé.... Wink
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:33 pm

Takže, Kleo nemůže chodit na zenák, takže jsem se rozhodla skopčit všechny dílky, které promrhala... ostatní už ví, jak celý příběh dále pokračuje Wink

41. kapitola:
Právě si dobaluju poslední oblečení ze skříně, a celá vyčerpaná si oddychnu. Večer dopadl jak jinak, než vyprávěním. Rodiče chtěli vše vědět dopodrobna a hned druhý den ráno jsem si šla pro věci k dědovi. Děda vážně nelhal... s mými rodiči se znal a dokonce nechtěl žádné peníze, které mu taťka nabízel. Byl si jistý, že jsem se u nich jenom povalovala a jistě hodně snědla. To víte, rodiče!
Potom jsme u dědy ještě hodinku pobyli a pak nastalo další loučení při kterém jsem slíbila, že se určitě někdy stavím. Jen mě mrzelo, že šla zrovna Jiřka nakupovat a tudíž jsem se s ní nerozloučila.


Ale zpět k přítomnosti:
Rodiče mi už dávno sehnali podnájem u jednoho jejich kamaráda. Není to tam zas tak drahé a dokonce mám i malou zahradu! To bych nečekala a strašně se tam těším.
"Kate! Už musíme jít" zavolá mě ta´tka a já dokopu kufry k autu. Nebylo jich zrovna málo.
Docela jsme si mákli, protože jsem tam měla i zbalený plyšáky(dokonce i jednoho nejmilovanějšího od Aldena), notebook a různé věci, bez kterých bych se neobešla. Taky jsem si pořídila trochu elektroniky jako je třeba nová hifi-věž. To víte, něco mi zbylo z univerzity a nebylo toho zrovna málo. I tak si práci najít musím.
S klapnutím zavřu kufr od auta a rychle se jdu rozloučit s mamkou.
Když už sedím vedle taťky v autě, dává mi pár rad, jak vůbec mám utrácet, naco šetřit a a´t si dávám bacha na zloděje! Prý tam ale poplašný zařízení je.
Auto se mezitím dalo do pohybu a já přemýšlela hlavně o Aldenovi. Vážně už je konec? Budu zase sama? Má snad jinou a nechce mi to přiznat?
Ano, tyto otázky mě pořád deptaly až do chvíle, než jsem spatřila dům, který nevypadal vůbec špatně a když jsem od taťky dostala klíč od zámku, vlítla jsem do domu jako střela a začala odhalovat tajemství tohoto domečku.

Byl sice trochu menší, než jsem si myslela ale takhle mi to vyhovovalo. Byl dávno zářízený, takže jsem se nemusela bát, že by byli nějaké problémy se stěhováky. A nebyli to žádné šunty! Nádherný moderní obyvák doplněn nádhernou televizí a dokonce i play-stationem.
Kuchyň jedna báseň a koupelna... ta byla nádherná!
Pak jsem ale pomohla ta´tkovi s mými zavazadly a odnesly jsme je do pokoje, který měl patřit mě. Vydechla jsem užasem, jak byl nádherný!
Taťka se se mnou musel po chvíli rozloučit a s mírnými rozpaky mě nechal s vybalováním samotnou. Už přece nejsem dítě ne?
Po 2 hodinách:
"Konečně!!!" ulevím si a uvelebím se na křeslo.
Z mého rozjímání mě vytrhne zvonek a já celá v rozpacích pomalu sejdu dolů a podívám se, kdo mě to vyrušuje. Byla to jak jinak než Jane. Nebyla ale sama...

"Ahoooooooooooj" obejme mě.
"Ahojky" usměju se a podívám se směrem k černovlásce. Moc dobře jsem ji znala... byla to ta samá černovláska, kterou jsem potkala na soutěži.
"Ahoj" usměje se též a podá mi ruku, kterou stisknu.

"Zapomněla jsem vás představit. Tohle je Sarah. Sarah, tohle je Kate." seznámí nás Jane ale černovláska ji zarazí.

"Počkej Jane, mi už se známe." usměje se a mrkne na mě. Já věděla, že nebude špatná.
"Přesně tak" podotknu a pustím je dovnitř.
"Waw, máš to tu hezký" uzná Jane. "Jestli je tu ještě jeden pokoj, stěhuju se"
"Klidně, aspoň tu nebudu sama. Taťka by to mohl zařídit." začnu plánovat budoucnost ale Jane mě zarazí.

"No, zatím ať nic neplánuje. Zrovna jsem všechno utratila a rodiče už mě nemůžou mít pořád nakrku. Pak ti dám vědět." zazubí se.

"Dobře."
A takhle to pokračovalo dál. Ukázala jsem jim celý dům i s terasou, která se mi strašně líbila. Když se Jane kochala výhledem, promluvila jsem si s černovláskou. Mohlo mě napadnout, že ji Jane nevzala s sebou jen tak. Bydlela naproti mě a nikoho tu neznala. Tak jako já se zabydlela celkem nedávno. Já vlastně teprve dnes. Byla strašně fajn a strašně hodná. Nabídla se, že když budu potřebovat pomoct, tak stačí říct. Rozumněli jsme si.
Když nastal večer, musela Jane na přednášku. Chudák, aspoň že já už nemusím. Sarah u mě ještě pobyla a povídali jsme si, popřípadě si zapařili na play-stationu. Chovali jsme se jako puberťačky, ale tímto způsobem jsem se o ní dozvěděla víc, než jsem čekala.

Naše rozhovory přesáhly limit 3 hodin a když už bylo 10 večer, musela se taky rozloučit. Byla jsem moc vděčná, že mám takovou sousedku ale rozhodně bych se chtěla seznámit i s ostatními.
Převlíknu se do džínových kraťasů a pleteného kabátku, protože jsem ještě neměla v umyslu jít spát. Budu zřejmě ponocovat.
Šla jsem se provětrat na terasu a s tíživými myšlenkami okolo Aldena jsem se zamyšleně opřela o zábradlí a vychutnávala si teplý vzduch, který mi pokaždý načechral vlasy.

Chvíli se tam kochám výhledem tak jako Jane a opřená o zábradlí mi bylo fajn.
Znovu však uslyším zvuky, které jsem slyšela ten večer, když jsem šla dom. Doufala jsem, že to bude ten kluk, kterého jsem potkala. Ano, doufala. Rozhodně jsem nepřemýšlela jenom o Aldenovi, ale taky o tom neznámém. Chtěla jsem se o něm dozvědět víc. Dočkala jsem se však jenom toulavé kočky, která šlapala po zahrádce a a když mě spatřila, dala se do běhu.
"To vypadám tak hrozně?" usměji se.
Z mého rozjímání mě však vytrhne zvuk motoru, který patřil vážně užasnýmu a zřejmě drahému autu, které zaparkovalo vedle u sousedů. Schválně jsem čekala, kdo z něho vyjde a pravda se mnou málem sekla.
BYL TO TEN KLUK!
Nemohla jsem tomu uvěřit! Sice jsem doufala, že ho někdy potkám, ale že by tak brzo a navíc, že by se měl stát mým sousedem... no to je drsný!
Nevěděla jsem, jak upoutat jeho pozornost a tak jsem se dívala jenom jeho směrem. Byl zřejmě trochu unavený, protože sotva chodil. Njn, ty mejdany se nevyplatí!
Měla jsem však štěstí, podíval se ledabyle k sousedům napravo a pak mým směrem a klíče mu vypadly z ruky. Rychle je však zvedl a otevřel dveře.

Zkusila jsem něco, co mě naučila Gabriel. Rozhodně se musíš usmívat! No, zkusila jsem to. Věnovala jsem mu menší usměv a ten mi kupodivu oplatil a dveře zavřel.

"Že by mě přeci jen potkalo štěstí?" pomyslím si a namířím si to do pokoje.

Tam mě však do očí uhodí plyšák, který jsem dostala od Aldena. Nevím proč, ale vyhrkly mi slzy a plyšáčka obejmula.
Vůbec nevím, jak se rozhodnout ale proč musím pořád trpět já? Když už se mnou nechce mít nic společného, tak a´t. I tak jsem ale byla moc smutná, že už s ním nejsu.
Přece to tak nemůže skončit, nebo snad ano??


Druhý den:
Ahoj všem. Zřejmě chcete vědět, jestli už jsem za první den v novém domečku stačila vyhořet nebo udělat něco jiného... Bohužel vás vyvedu z omylu, zatím se mi nic nestalo a musím uznat, že jsem si jiný dům nemohla takto vynachválit. Byla jsem ta´tkovi za něj strašně vděčná.

Ale ještě jedna novinka:
Včera jsem si do půlnoci psala po icq s Jane, která mi poslala adresu nového bytu Aldena. Docela síla co? Sice jsem si chvíli myslela, že si to Sarah vymyslela, a že mě chtěla aspoň povzbudit ale je to pravda. Jak já si našel byt a tudíž se na univerzitu vykašlal a odešel z ní. Jane si bláhově myslela, že za ním někdy zajdu ale ne, já se nebudu obtěžovat. Sice mi chybí, ale když už to mezi námi neklape, tak to přeci nebudu napravovat ne? Ani by mě zas tak nevadilo, kdyby si našel jinou... nebo snad jo???
Itak otom ještě nepřemýšlím. Navíc jsem začala chodit čím dál tím víc ven... včera jsem byla na balkoně asi 5x, ale ten kluk už tam nebyl... asi už šel spát...
Když se tak zamyslím, tak nebyl vůbec špatný ale počkat! Nesmím myslet na takové věci... přeci je truchlím že?

No nic, to je zatím vše, co vám mohu povědět. Zrovna jsem dojedla oběd a umývám nádobí. Nová myčka na nádobí mi přišla moc složitá, a tak se dám na obyčejný umývání a to ručně. Nesmím být zas tak líná a spoléhat se jenom na moderní věci, které to mají v cukuletu.
Vlastně mám pro vás celkem šokující novinku:
Kate Thomson se dala na jogu!!! Ano je to tak... dala jsem se na jogu. Duševně mě to uvolní. Včera jsem otom četla článek na internetu a ihned mě zaujal. Dnes začínám své první cvičení a doufám, že nedopadne nějakou trapnou chvilkou. Nikdy nevíte, co se stane...
"Nááádech a výýýdech" funěla jsem jak o život a dělala různé cviky.

Chvíli jsem takto pokračovala, až jsem došla ke stojce, kterou jsem po chvíli snažení vzdala a zkoušela lehčí cviky. Náhle se v mé kapse rozdrnčí mobil a já ho znuděně zvednu. Na displeji jsem si všimla nápisu:Taťka.
"Ahoj Kate" ozve se z mobilu.
"Ahoj tati, copak potřebuješ?" zeptám se a čekám na odpověď. Chápu, že o mě mají strach. Jejich malá holčička už nebydlí s nimi, ale sama.

"Včera jsem ti něco zapomněl říct. Budeš mít trochu problémy s jedním dědkem, který dává pozor, aby nájemníci domu nic neudělali. Takže jednou týdně tě navštíví a trochu tě vyzpovídá." upozorní mě.
"Cože? Takže přeci jen má tento dům menší háček že?" zašklebím se.
"Není to háček, jenom taková formalita. Poznáš ho podle toho, že pořád nosí oblek na koktejl party a dlouho se neholil. Je to takový starý dědek a dávej si pozor, někdy fakt znepříjemní člověku život. Hlavně tím, když na tebe dýchne. Už jsem ti říkal, že si nečistí zuby?" načal téma a můj žaludek udělal obrátky. Na tohle jsem vážně neměla ani pomyšlení a nechci si zkazit chu´t něčím takovým, jako jsou smradlavé zuby.
"Ne, a ani to radši nechci vědět" udělám obličej ale v tom se zarazím. "Ehm... a nevíš, kdy náhodou chodí kontrolovat ty nájemníky? Myslím v jaký den?"
"No, většinou v pondělí. Proč?" zarazí se.
"Asi proto, že nějakýho šedivýho dědka vidím" vykulím oči.

"No, tak to je dobrý. Zvládneš to?" zeptá se s hlasem plným a když ho ujistím, že jo rozloučí se a já se smíšenými pocity hovor ukončím.
"No co, tak si dědulu proklepnu" a začnu ho pozorovat.
Jak řekl taťka, už teď jsem poznala jeho zažloutlé zuby na míle daleko a ještě abych se s ním vybavovala. No to určitě!!! Nejdřív jsem si myslela, že bych mohla dělat, že nejsem doma ale pak mě docvaklo, že by mě mohl otravovat třeba večer. Zas tak blbej není a svoji práci jistě dělá dobře.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:33 pm

Rychle jsem si chystala svoji řeč a jak se mu vůbec představím, když uslyším jak se někdo naproti hádá. Nemohla jsem uvěřit svým očím.
"Ale, ale! Tak přeci jen jde ten kravál od vás!" zazubí se a já málem hodím s prominutím šavly. Itak nadále pozoruji hádku mezi čtyřma očima.
"Hele, dejte mi pokoj. Nemám na vás čas a ani náladu" protočí očima klučina a já si ho s oblibou prohlížím.

"Notak to teda ne. Vidíte to?" a ukáže mu nějaký odznak či co to je.

"A co jako?"
"Tohle všechny potvrzuje vtom, že si se mnou nemají co zahrávat" prskne na něj a ten se začne smát.
"Fakt jo? Vždyť je to nějaká ubohá tretka"
"To by ses divil. Pravý bronz" řekne pyšně a klučina vyprskne ještě víc. Ani já jsem to nevydržela a začala jsem se hihňat. Oba dva mě zpozorovali. Já vím, já vím ale prostě ty jeho kecy se nedaly poslouchat.
"Dobrý den slečno" udělá zřejmě jeho nejsvůdnější usměv a já se zašklebila.

"Dobrej" odvětím.
"Ikdyž bych ten váš smích neměl tolerovat, večeře ve dvouch by to jistě spravila" a mrkne na mě.
"No to určitě. To půjdu radši se starou Muchlzadkovou, než s vámi." udělám obličej a dědoušek se naštve a odejde s nepořízenou.

A zase nastala minutka ticha, než se klučina odhodlal, a namířil si ke dveřím jeho domu. Byla jsem smutná, že mi třeba něco neřekl nebo nějak naznačil, že jsem nebyla jenom vzduch ale když mi věnoval jeden, z jeho krásných usměvu, zčervenala jsem jak krocan a usměv oplatila.

Pak jsem pořád celá červená jak krocan šla zvednout vybrující mobil, který jsem nechala na stolku a podívala jsem se, kdo mě to zase ruší. Byla to tentokrát Jane.
"Ahoj, co potřebuješ?" vyhrknu na ni.
"A-ahoj Kate. Jenom jsem tě chtěl o něco požádat. Doufám, že neruším" odpoví a já se plácnu do čela.
"Jasně že můžeš" omluvím se.
"Dobře. Mám malou prosbičku. Možná ještě nevíš, že mám nového přítele" začne a já vykulím oči.

"Trochu rychle ne?" podivím se a Jane se do telefonu zasměje.
"Přece nebudu čekat věčně na někoho, kdo třeba ani přijít nemusí ne? Ale to je jedno. Detaily ti řeknu potom. Jenom dnes máme rande a za ním přijel jeden jeho bratranec a on se o něj přece musí postarat ale..."
"...ale když bude s ním, tak z rande nic nebude" doplním ji.
"Přesně tak. A tak jsme vymysleli, že by jsme mohli mít čtyřnásobné rande" dopoví svůj plán.
"Aha, a jak tak tuším, tak chceš sehnat někoho pro toho bratrance a tak tímto žádáš mě viď?" povytáhnu obočí.
"No jo, máš pravdu" uchechtne se.
"To nemyslíš vážně? Hned potom, co jsem se rozešla s Aldenem mám mít rande na slepo?" vyjedu na ni.
"Ne, to ne! Prostě aby jsi mu dělala společnost, nic víc." ujistí mě a já po chvilce váhání a přemlouvání souhlasím.
"A nezapomeň, jsme pozvaný do nobl restaurace, takže si vem nějaký šatičky a trochu se uprav."
"Jo, abych ti neudělala ostudu" prsknu

"Takhle jsem to nemyslela. Prostě aby ti to slušelo. Já si učes dělám asi už dvě hodiny. Prostě se uprav a v sedm u Paviána." dopoví a rozloučí se.
"Do čeho mě to zase namočila" zakroutím hlavou a jdu si dát bublinkovou koupel.
Večer 6.30:
S poslední upravou na mě padly další obavy, které jsem měla po celý den.
"Co když něco zkazím? Co když se tam uplně znemožním? Proč si pořád něco říkám pro sebe?" uchechtnu se a popadnu klíče.
"Konečně čerstvý vzduch" nadechnu se a dveře zamknu.

S velice smíšenými pocity si to namířím k restauraci a modlím se, aby tento večer nedopadl fiaskem. Nevím proč, ale mám zlé tušení. Na takovéto randění jsem nebyla moc dobrá.

Pokračování příště.....
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:34 pm

42. kapitola:
Rande na slepo dopadlo v celku dobře, až teda na chvíli, kdy jsem zůstala s tím klukem sama. Chtěl mě políbit! Možná jsem se trochu ukvapila, protože špatný nebyl ale na Aldena nikdy nezapomenu a kdybych se s nějakým dala znovu dohromady, ublížila bych si sama sobě.
Já vím, ale nechci na něj myslet ale znáte to... tolik jsme toho prožili a má to takto skončit? Co se stalo? Kdo udělal zlom v tomto vztahu? Můžu za to já?
Tyto otázky mě děsí a nejdou mi pryč z hlavy. Bohužel na ně nedostávám odpověď a tak sem čím dál smutnější.
Jane mi znovu volala, jestli bych nešla na nějakou párty či co to mělo být a já odmítla. Nejsem zrovna ten typ, který by musel být na každé akci, která se tu koná. A navíc, když mám depku, tak přece nepůjdu zbalit každýho kluka, kterého uvidím ne? Taková nejsem.
Den začal jako obvykle probuzením, ranní higienou a snídaní. Asi 2 hodiny se dívám na televizi a lenošně mhouřím oči. Nebylo mi zrovna nejlíp.

Uslyším klapnutí schránky a já se škubnutím zjistím něco, co jsem zjistit neměla a nebo taky nemusela. Alespoň dnes ne.
"UČTY??!" zhrozím se a podívám se na nadité obálky, které člověk nevidí moc rád.
Podívám se k sousedovi, který se zřejmě ještě neprobudil a i on měl něco ve schránce. Tady se vážně nudit nebudu, když hned první den přinese pošťák s horou učtů.
Lenivě dopochoduji zpět do bytu a obálky hodím na stůl.
"Na tyto učty peníze mám ale až příjdou další tak nevím" přemýšlím a zkusím štěstí na internetu, jestli tam není náhodou nějaké to volné místo.

"Umývačka nádobí, uklizečka či dokonce popelářka! Tak to je fakt super" zamračím se. Internet, který mě nikdy nezklamal selhal.
"Njn, co se dá dělat. Musím jednat na vlastní pěst"
S ne moc dobrou náladou jsem počítač vypla a šla se oblíct. Zkusím najít něco po barech nebo klubech. Třeba právě tam mě čeká nějaká ta prácička, kterou akutně potřebuji.


Po několikahodinovém hledání:
"Moc se omlouvám, ale zrovna nikoho nepotřebujeme" tak takhle často zněla odpověď na moji otázku. Se smutným obličejem jsem procházela různými ulicemi, které jsem doposud nepoznala. Buďto byli pestře zbarvené, nebo obyčejně osvětlené bez žádného efektu a života.
To mě ale v tuto chvíli nezajímalo a tak bych klidně vlezla i do kanálu. Mé myšlenky směřovaly k práci a to mě hodně deptalo.
"Auuuuuuuuuuuuuuuu! Nechte mě!!!" uslyším křik. Podle hlasu to byla holka.
"Uklidni se kotě, my ti možná nic neuděláme, pokud budeš hodná" uslyším druhý hlas. Jsem zvědavý člověk a tak situaci omrknu.

Zhrnu to stručně. 2 kluci obtěžovali nějakou holku, která se zřejmě ubránit nemůže. Taky ti kluci nebyli žádný padavky a sílu jistě mají. Jen by mě zajímalo, proč to dělají. Že by sázka? To asi ne. Prostě paka, kteří si chtějí něco dokázat.

"Prosím vás nechte mě bejt." začne holčina natahovat a mě ji v té chvíli přišlo strašně líto. Doufala jsem, že ji nechají být a bude vše v pohodě.

"Tak holčička prosí? Tak to teda ne." a dokonce ji vlepí facku. To mě vytočilo ještě víc.
"Sakra přemýšlej. No jistě, naco máš mobil!!!" zakroutím hlavou a v rychlosti vytočím číslo policie a schovaná za keřem pozoruji už tak napínavou situaci.
"Prosím!" a holčina uhýbá před dalšími ránami.
"Než sem švestky přijedou, tak už zní může být jenom mastný flek. A já se na to ještě dívám a nic nedělám" zlobím se sama na sebe.
"Tak si to užijeme. Taková ubohá holčička si myslí, že ji necháme jít. Tak Frankie, te´d je řada na tobě" a statnější vystoupí vpřed a dělá to samí, co ten první. Nato už jsem se ale nemohla dívat!

"Hele nechte ji bejt." zařvu odhodlaně a oba dva se na mě upřeně podívají. Pak se ale pustí do mě.
"Ale, ale. Hraješ si na drnačku kotě? Tak pojď, rádi ti budeme dělat společnost. Poj´d nám pomoct s touhle fiflenou a pak zajdeme na drink." navrhne jeden z nich a zazubí se.
"Vypadněte za svýma maminkama. Zachvíli tu bude policie!" syknu na oba dva přičemž s sebou nepatrně škubli. Zřejmě slovo "policie" nemají rádi.

"Ty jsi je na nás zavolala jo? Tak zato ti dáme na zadek" usměje se klučina jménem Frankie a oba dva si to štrádují za mnou.
"Kréténi" podivím se a vytáhnu docela spolehlivou věc. Slzný sprej. Njn, nejsem zrovna přeborník v kung-fu a nějak se bránit musím. Když se ke mě přiblížili, dostali takovou dávku, že se bolestí svalili na zem.
"Pojď honem sem" zavelím na holčinu, které toto drama sledovala. Když jsme chtěli jít pryč, jeden ze spratků mě vzal za nohu a povalil na zem. Zřejmě to byl tvrďák, když měl ještě tu sílu chytit mě.
"Pusť jí" zpanikaří holčina a snaží se mi pomoct. Bohužel se jeden z nich vzpamatoval natolik, že přes dávku spreje začal znovu vidět a šel si vyřídit učty.
"Tak to teda ne" zařve někdo za námi a klučina, který mě ještě pořád držel dostal ránu přímo mezi oči. Když mě pustil, šokovaně jsem vstala a podívala se na osobu, která ztratila trpělivost tak, jak já.

"Ahoj" usměje se nevinně a já mu usměv oplatím. Vůbec jsem nevěděla, jak na tuto situaci reagovat a tak jsem šla spolu s holčinou za jeho záda, zatímco on oba dva výrostky hlídal.
Netrvalo dlouho, a strhla se další bitva, při které se holky šli schovat a kluci mlátit.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:34 pm

"Musíme mu nějak pomoct" otočím se na holčinu, která už tak byla dost v šoku.
"Ale jak?" pípne po chvíli a já pokrčím rameny. Nezmohli jsme se na nic, jenom okukovat situaci. Zvládal je celkem solidně, to musím uznat ale nevím, jak dlouho to vydrží. Dva proti jednomu není fér.
Když jsme zanedlouho uslyšely houkat sirény, ulevilo se mi a šla jsem rychle zavolat našeho spasitele, a´t radši jde pryč, když jsem uviděla něco, co jsem vidět rozhodně nechtěla.
Oba dva spratci sice poslušně seděli na lavičce a čekali na přijíždějící policajty, ale náš zachránce měl zřejmě něco s obočím. Srčela z něj strašně krev a nebyl to zrovna hezký pohled. Itak se dlouho vzpamatovával a nevšiml si policejního auta, které se sem rychle blížilo obhlídnout situaci.
"Rychle pojď sem" a zatáhnu ho za keř.
"Jste v pohodě?" optá se nás a mi přikývnem.
"Ale ty moc ne" zašklebím se a dotknu se jeho rány svým ukazováčkem, až zasykne bolestí.
"Takže kluci, co se tu stalo? Obdrželi jsme telefonát, že se tu dějí věci, které by se dít neměli" začne jeden z policistů a jeho oči sklouznou k jeho bouly na hlavě až po rozbitou bradu.
Chvíli jsme je mlčky poslouchali a když nás jeden z těch spratků uviděl, začal panikařit a vyvádět. Když se ho policajt zeptal, proč tak šílí, ukázal na místo, kde jsme zrovna pobývaly a něco našeptával. Policajt si keř nejdříve prohlížel a když se k němu rozeběhl, uprkem jsme si to namířili za roh baráku, který jsem moc dobře znala. K mému domečku, který byl blízko místa, kde se vše odehrávalo.

"Pojďte rychle dovnitř" zavelím a dveře zaklapnu a zhasnu světla. Policajt naštěstí kolem domu prošel a poté se vrátil zpět ke klukům, kteří zřejmě budou hodně vysvětlovat.
"To bylo ofous" ozve se holčina.
"To jo" řeknu dvojhlasně společně s klučinou a všichni se tomu zasmějeme.
"Asi bychom měli rozsvítit že?" ozve se znovu holčina a já lapám po spínači. Začala strkanice, přičemž jsem omyle šlápla holčině na ruku a několikrát spadla na klučinu. Po chvíli jsme ho naštěstí(nebo naneštěstí?) našli a mohli na sebe pohlédnout při světle.
Chvíli jsme mlčky povstávali. Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, kdo je ten kluk. No kdo jinej, než můj soused, po kterým jsem pokukovala.
"Nechceš, abych se ti nato podívala?" a znovu mu típnu do rány.
"Kdybys byla tak hodná" usměje se.
"Ty zatím můžeš zajít do kuchyně. V lednici je láhev coca-coly, tak si ji vem a jestli tam najdeš něco jiného, tak si to vem" usměji se a holčina poslušně odkráčí do kuchyně.
"Pojď zatím se mnou."

Po chvíli:
"Auuuuuuuu!" sykne a já se zahihňám.
"Už to bude"

"To doufám. Jak se vlastně jmenuješ?" zeptá se mě mezi řečí.
"Kate. Tvá nová sousedka. Ty?"
"Patrik. A co si tam vůbec dě... auuuuuuuuu" nedokončí větu, když mu to dezinfikuji.
"Promiň. Tak, a je to." a hodím zakrvácený kapesník do toaletního odpaďáku.
"Díky moc." usměje se.
Byli jsme u sebe tak blízko, že jsme navzájem cítili svůj dech. Nevím, jak se to stalo ale ucukla jsem. Před očima se mi objevil Alden a mě píchlo u srdce.
"Tak, já už budu muset. Nechci tě tu otravovat." přelomí mlčení a mě jeho reakce zamrzí.
"To je dobrý, ty mě neotravuješ. Vlastně jsi mi zachránil život a já ti ani nepoděkovala" usměji se a znovu se k sobě přiblížíme.

Atmosféru naruší hluk z kuchyně. Podívali jsme se na sebe a utíkali obhlídnout situaci.
"Moc se omlouvám, ale láhev mi vyklouzla z ruky." začne se omlouvat holčina a začne holou rukou uklízet střepy.
"To nevadí, já ti pomůžu" a podívám se po nějakém smetáčku a lopatce. Patrik tam zatím postával. Když jsem se šla kouknout na půdu, našla jsem tam přeci jen něco a rychle se vyřítila do kuchyně pomáhat. Nebylo třeba, střepy byly poklizeny a Patrik nikde.
"Už nemusíš, už jsme to uklidili. Ten kluk ale už šel a mám ti vyřídit, že se omlouvá a že se jistě někdy zase uvidíte." usměje se.
"Aha" odvětím zklamaně a pobídnu zatím neznámou ke stolu. "Tak spus´t...kdo jsi a co to mělo všechno znamenat tam venku?!"
"No...Jmenuji se Sarah Brown a bydlím daleko od Krasohlídkova." pokrčí rameny a nevinně se usměje. "Jak ty?"
"Kate, Kate Thomson. Seznamovací kolo máme za sebou a teď mi řekni jakto, že jsi tady v Krasohlídkově a co to bylo za parchanty" optám se znovu.

"Abych pravdu řekla, tak je neznám. Sem jsem se dostala celkem náhodou ale to je na dlouho a navíc tě tím nechci otravovat"
"Já mám času dost" pobídnu ji, aby pokračovala.
"Tak dobře. Žiju v jedné vesnici několik set kilometrů odtud. Nic mě tam nedrželo a lehký život jsem tam zrovna neměla. Vyrůstala jsem s prominutím mezi prasaty a byla jsem tam utlačovaná osoba. Znáš to, když někdo žije na vesnici, všichni si vidí skoro do talířů a když už něco provedeš, ví to všichni. Taky jsem byla celkem vyhlášená. Nikdo mě tam moc nemusel, protože jsem často jezdila do blízkého města a kupovala si nějaké slušné oblečení, zatímco oni tam chodili v podvlíkačkách, vytahaných teplácích a já nevím, v čem ještě a jim se to moc nelíbilo a tak mi dělali různé naschváli. Když už se se mnou někdo bavil, tak po mě něco chtěl. Doma jsem to taky neměla moc dobrý. Od jakživa mě vychovávala jedna stará oplzlá babka, která se za mě styděla a dávala to najevo všem, dokonce i mě. Nemrzelo mě to. Rodiče si pamatuju velice špatně. Když si tak vzpomínám, tak jsem je naposledy uviděla, když mi bylo pouhých 8 let. Byli moc hodní. Taky si vzpomínám na osudný den, kdy se najednou zbalili a mě tam nechali. Napsali mi ale tajný dopis, že se pro mě vrátí...nevrátili. Alespoň mi mohli napsat, což neudělali. Když jsem oslavila 15 narozeniny... no oslavila, spíše si to někdo uvědomil a tak byl na mě trochu milejší.... zjistila jsem, že jsem měla dostat asi desítky dopisů, které jsem nikdy neviděla. Samozřejmě je vždycky schovala babizna. Jednou jsem ji převrhla nějakou bednu na půdě a tam je našla. Psali mi, že mě mají rádi a že se k nim mám nastěhovat. Bohužel než jsem si stačila zapamatovat adresu, vtrhla tam ona a všechny mi zabavila a pak před mýma očima spálila. To mě ale neodradilo je vyhledat a tak jsem se jednoho krásného dne zbalila a v noci jsem tajně odešla.
Měla jsem namířeno sem, protože jsem si stačila z toho dopisu zapamatovat slovo Krasohlídkov. Myslím, že zrovna tady pobývají. Na tuto ýpravu jsem šetřila celkem dost, ale peníze jsem utratila za poslední jídlo a taky za cestu sem. Myslím, že už tu jsem druhý den a nenašla jsem je. Zatím ne a rozhodně se nemíním vzdát. Pak jsem narazila na ty kluky a na tebe a zbytek znáš..." dopoví.


Nevím proč, ale každý by takové holce neuvěřil ale kdyby jste tu seděli s námi a poslouchali ji, tak uvěříte stejně, jako já teď v tuto chvíli. Když jsem ji tak poslouchala uvědomila jsem si, jak ji obdivuji. I potom, co zažila v dětství, tak se nevzdává. I tak mám na ni mnoho otázek.


"Počkej, to mi chceš říct, že jsi třeba přespávala po parcích nebo dokonce na nějakém nádraží?" vykulím na ni oči.
"No, musela jsem. Nic jiného mi nezbývalo. A taky dnes jsem si našla místo, kde přespím. Nikoho tu vůbec neznám, takže co jsem měla dělat že?"
"To jo, a kde chceš přespat?"
"Je to jedno místo v poli. Není to nic moc příjemného ale lepší, než spát na nějaké lavičce, aby si na tebe každý sedl" pokrčí rameny a zklamaně obrátí oči k zemi.

"A kdyby jsi prozetím bydlela u mě?"
"To jako fakt?" vykulí oči tak jako já předtím.
"Samozřejmě. Nevím proč, ale věřím ti. Vím, čím sis prošla a jsem ráda, že jsme na tebe narazila. Než své rodiče najdeš, budeš bydlet u mě." vyklopím na ni hotovou věc a ta se může zbláznit radostí.
"A jakou můžeš mít jistotu, že nejsem třeba nějaká zlodějka či třeba nějaká nájemná vražedkyně?" pohlídne na mě zvědavým pohledem.
"Notak na nějakou zlodějku nevypadáš a na nějakýho vraha už vůbec ne" usměju se.
"To jsem ráda" oplatí mi usměv ale pak ji ztuhne. "Ale nechci tě otravovat. Není to jen tak a navíc si myslím, že tu chceš mít soukromý"
"Nech toho, nebo si to rozmyslím" propuknu v smích. "Náhodou jsem ráda, že tu nebudu sama. Místa je tu dost a aspoň nebudeš přespávat bůh ví kde."
"To je pravda. Moc děkuji" usměje se a náhle ji zakručí v žaludku.

"Zřejmě má někdo z nás hlad co? Počkej, něco ti uvařím." a hbitě skočím k lednici a začnu vybírat něco k zakousnutí.
"Moc děkuji. Nejdela jsem už od rána."

Strašně mi připomínala první večer u dědy. Taky jsem tam byla nová a taky takový černý pasažér. Věděla jsem, jak jí je ale být celý den o hladu bych asi nevydržela. No jo no, jsem nenažranec.
Chvíli jsem se piplala s tousty a když byli hotové, dali jsme se do cela chutné večeře.

Když jsme tak okusovali tousty, po kterých se po chvíli zaprášilo, šla jsem uvařit ještě pozdní čaj a začalo lítat jedno téma po druhém. Hodně jsme toho na sebe práskly. Pak ale nastal docela problém. Sarah neměla u sebe žádné věci. Jediné, co jí zůstalo byla fotka jejich rodičů, kterou mi ukázala. Nevím proč, ale od někud jsem je znala. Ještě zjistit odkud ale v tuto chvíli to bylo jedno.
Věci sice měla, ale musela je nechat na tom msítě, kde jsem ji potkala. Párkrát jsme místo pročesali, ale po nějakém baťůžku nebyli památky. Řešení baťohu jsme tedy nechali až na druhý den a když jsem se dozvěděla, že tam stejně neměla nic důležitého a občanku a různé potřebnější věci měla u sebe. Avšak jediné, co mě trochu deptalo bylo, že neměla nic na sebe.
Naštěstí jsem měla doma jednu dost starou košili se Snoopym, kterou jsem nosila v jejich letech. No co, tu jsem prostě nemohla vyhodit a rozhodla jsem se, že ji nějaké to oblečení koupím. Zas tak mizerně na tom nejsem a chudák holka neměla vůbec nic
.

Košili jsem ji ale nechala. Dvě postele jsem ale neměla ale naštěstí jsem měla velkou, takže se tam v pohodě vydáme obě.
Její nápad, že by klidně spala venku na lehátku jsem ji okamžitě zarazila a tak se šla umýt, protože už koupl opravdu potřebovala. Taky se nedivte, když musela spát někde v parku.
Když jsme obě dvě vyskočili na postel, pustila jsem stereo(ale dost potichu, aby na mě nepřiletěl ten dědek) a poslouchali jsme hudbu. Někdy jsme prohodili pár slov ale byli jsme tak unavené, že jsme šli po dvouch, třech písničkách do hajan.

Měla jsem strašně dobrý pocit, že dělám dobrou věc ale kdo ví, co nás dvě bude čekat druhý den.

Pokračování příště.....


Tak a teď taková menší anketa... dlouhou dobu jsem se se rozmýšlela nad tím, jestli bych nemohla věnovat jeden dílek někomu z jiných postav... třeba Aldenovi, Jane, Patrikovi.... prostě někomu jinému, než Kate. Jenže jak tak přemýšlím, tak se nemohu rozhodnout okom... takže to nechám na vás... Koho by jste vybrali?
A)Aldena
B)Patrika
C)Rodiče Kate
D)Jane
E)Gabriel
F)Sarah
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:35 pm

43. kapitola:Aldenovo vyprávění
Uběhlo několik dní při kterých jsem dosud Kate nespatřil. Mé myšlenky směřují jen a jen k ní a nedokáží se vyrovnat s tím, co se stalo. Zřejmě si říkáte, co jsem po dobu těchto dní dělal, tak začnu od začátku:
"To není pravda! Já na tebe čekal a... víš ty co! Tohle nemá cenu!"
Možná jsem to trochu přepískl ale stres, který jsem prožíval ještě ty dny předtím tak ten dopomohl k tomu, abych se obořil na osobu, kterou jsem miloval a zřejmě definitivně ztratil.
Po těchto slovech jsem si to namířil ven na čerstvý vzduch. Naštěstí jsem tam byl sám až teda na jednoho černovlasýho kluka, který zřejmě na někoho čekal. Různě jsem bloudil ulicemi a přemýšlel, co bude dál.

Pak jsem si však uvědomil že jsem Kate dal stručně najevo, že už je konec a tím pádem se naše cesty rozešly.
"To jsem ale nechtěl" hryznu se do rtu a otočím se zpět k známé budově.
"Je tu Kate?" zeptám se Jane po svém příchodu zpět a ta zavrtí hlavou.

"Promiň ale šla pryč. Nevypadala natom moc dobře. Stalo se snad něco?" podívá se na mě nedůvěřivě.

"Ale ne" zalžu. Zrovna jsem neměl náladu něco vysvětlovat.
Nevěděl jsem, kam by mohla mít namířeno. Samozřejmě mě napadl dům její rodičů ale ten jsem vypustil jako první. Určitě je teď tam, kde po celou dobu své nepřítomnosti bydlela. Kde to ale je.... to sám nevím.
Znovu jsem začal bloudit ulicemi až jsem se ocitl před bytem, který jsem si koupil nedávno. Asi před týdnem jsem se rozhodl, že univerzity nechám a budu žít svůj vlastní život bez žádného řádu a žádného učení. Vysokou přece nepotřebuji, ikdyž by mi zvedla naději na mega pracovní vyhlídku. Hlavně ale jsem na univerzitu šel kvůli Kate a ta jak se zdá už nepřijde. A taky jsem se takto rozhodl proto, abych ji mohl hledat. Otázka je: "Proč jsi ale nezůstal na škole? Tam jsi taky mohl začít s hledáním ne?" Odpově´d je prostá:Tam bych snad ani neměl čas, a to by mě mrzelo. Navíc jsem už jen tak, tak prolízal s odřenýma ušima.

S třísknutím jsem dveře zavřel a své myšlenky jsem zašel spláchnout studenou sprchou. Nevím jak dlouho jsem se takto cákal, ale hodinu to určitě přesáhlo.

V Adamově rouše jsem se převlíkl do pyžama a s náladou pod psa jsem šel spát.
Druhý den:
Několikrát jsem se Kate snažil dovolat ale bez žádných pozitivních zpráv. Buďto měla vyvěšeno, nebo mi to vůbec nebrala. Ale taky nemám jistotu, že je to její číslo. Holky mi říkaly, že už má nový.
Snědl jsem svoji ubohou snídani a zavolal Tomášovi.
"Čau kámo" řeknu sklesle do sluchátka.
"Zdar Aldene. Co se děje?" optá se.
"To nejde říct jen tak po telefonu. Stav se. Adresu znáš že?"
"Jo, ale příjdu až za půl hodiny. Musím někoho vypakovat" řekne s mírnými rozpaky a já se pousměji. Určitě nějakou babu.
"Okey, zatím zdarec"


Čekám dýl jak půl hodiny a přešlapuji z pokoje do pokoje.
"Do háje kde je?" zavrtím hlavou.
Naštěstí po chvíli zazní zvonek jako by hořelo a u dvěří jsem v cukuletu.
"Čau" usměje se
"Čau, pojď dál" a plácneme si.
Vše mu dopodrobna vysvětlím a když dopovím poslední větu, netváří se moc pozitivně.

"Ty jsi vůl" vyzní jeho první slova a já se zašklebím. Ale má pravdu. "Kate je hodná holka a ty ji jentak odkopneš proto, že máš nervy v háji? A co si myslíš že ona? Ta snad takovou dovolenou plánovala?
utrhne se na mě.

"Já vím" a sklopím oči.
"Sakra schop se člověče. Běž za ní"
"A můžeš mi říct kam mám jít? Vždy´t ani nevím, kde zrovna teď je!" oplatím mu ton hlasu.

"No, tak to nevím. Zeptej se holek. Ale být tebou, zajdu za jejími rodiči. Jistě už za nimi byla ne?" pokrčí rameny.
"No jo, máš pravdu" plácnu se vší silou do hlavu, až trochu zavrávorám.
"Normálně bych tu ještě chvíli byl ale musím pádit. Musím k babičce. Potřebuje s něčím pomoct." a rozloučí se.


Obuju se a vyrazím do ulic. Rychlostí blesku jsem si to namířil k panu a paní Thomsonovým. Pořád dokola si promýšlím svoje otázky a odpovědi, co jim řeknu. Když už jsem jenom párk metrů od domu, uvidím velice povědomou tvář.

"Kate??!" vykulím oči.
Vypadala nádherně. Culík ji velmi slušel a když se loučila s mamkou napadlo mě, že tu bydlet zřejmě nebude. Chvíli jsem se rozmýšlel jestli mám jít za ní a až pak jsem si uvědomil že auto nastartovalo a zmizelo hned za první zatáčkou.
"Tak to jsi kámo moc nepromyslel" zakroutím očima a místo toho, abych šel pryč jdu zazvonit na osobu, která by mi mohla víc jak pomoct.
"Dobrý den" nevinně se usměji, když mi otevře mamka Kate
"Ahoj Aldene. Kde ty se tu bereš?" uchechtne se a pustí mě dál.
"Vy jste jediná osoba, která mi může pomoct paní Thomson." a začnu ji líčit své vyprávění.
"Tak potom v tom lítáš celkem dost" rozpačitě se usměje.

"To máte pravdu. Ale tohle jsem nechtěl a chtěl bych jít za ní a proto jsem se vás chtěl zeptat. Nevíte náhodou, jaká je její nová adresa?" vybalím na ni svoji otázku a ta se usměje.
"Samozřejmě" a na kousek papírku mi adresu napíše. "Hlavně aby už nebylo pozdě"
"To doufám" vydechnu a po půl hodině povídání na téma: Ekonomika se vydám na určitou adresu.


Vůbec si nevšímám okolí a taky to tak dopadlo, když jsem omylem žduchl do osoby naproti mě.
"Co děláš?" utrhne se na mě.
"Sorry" odseknu. Zrovna jsem neměl náladu na hádku.
"Aldene??" změní ton hlasu a já se konečně podívám na osobu, která na mě před chvíli vyjela.

Přede mnou stála holka, kterou jsem neviděl vážně hodně dlouho. Černé vlasy jako uhel ji sahaly až na záda a ani styl nezměnila.

"Michelle?" vykulím oči a ta se zazubí.
"Kolik je to let, co jsem tě neviděla" a obejme mě. Proti objímání nic nemám ale ona mě držela jako tehdy před lety, kdy jsem s ní chodil. Trochu mě to vyvedlo z míry a tak se odtáhnu.
"Ehm... co tu děláš?" ozvu se po chvíli.
"Bydlím tu" uchechtne se. "Nechtěl by jsi někam zajít? Nebo někam spěcháš?" a udělá na mě psí oči.
Chvíli jsem se přemáhal, abych nepropukl v smích. Toto na mě vždycky dělala, když po mě něco chtěla. Pokaždé jsem ji řekl, že je to strašně roztomilé ale musel jsem se silně přemáhat.
"Tak jo" slyším sám sebe a namíříme si to do klubu, který byl pár kroků od nás.


Večer:
Jsem blbec! Blbec! Blbec! Blbec! Neměl jsem vůbec do toho klubu vkročit. Vážně bych si někdy nafackoval. Hledám někoho, komu se chci omluvit a všechno vyžehlit a najednou sedím po boku své ex a dělám, že se nic nestalo.
Nastal večer a já naštvaný nad svoji tupostí vezmu pomačkaný papírek a stoupnu si k první lampě, která mi ho osvítí. V té tmě jsem nepřečetl skoro ani jedno písmenko.
Když už vím adresu, jdu po nejkratší ulici různými zkratkami a když se objevím před domem, zmocní se mě panika.
"Doufám že mi nezabouchne před nosem." zadoufám a ukvapeně jdu zazvonit na zvonek. To se mi ale málem vymstilo, když kolem mě prosvištělo auto, které se zapištěním pneumatik zabočilo k sousedům.
Pak jsem ji ale uviděl. Zrovna byla na balkoně a dívala se směrem k sousedům, kde se auto ztratilo. Nevím jak dlouho jsem se na ni díval ale když jsem si konečně uvědomil, že tu jsem všem na očích, přikradl jsem se pod balkon.

Nedalo mi se nepodívat, kdo mě málem zajel a proč je tak Kate v pozoru a zadíval jsem se stejným směrem, jako ona.
Někdy jsem nakoukl nahoru a mé srdíčko zaplesalo. Netrvalo to dlouho a na tváři Kate se objevil usměv. Chvíli jsem si myslel, že je to kvůli mě, že ví že jsem hned pod ní ale když jsem se bláhově podíval k autu, srdce mi zkamenělo.

Byl to nějaký černovlasý týpek, kterého jsem určitě někde viděl. Itak jsem dnešní návštěvu odložil a když jsem uslyšel klapnutí balkonových dveřích, z místa jsem odešel.
Před barákem mě to ale konečně trklo.

"To byl ten kluk, kterého jsem potkal u vchodových dvěří!!!" a začne mi docházet víc věcí.
Hádka, Kate, kluk, stěhování... Jestli jsem měl onehdá nervy v kýblu, tak teď už je tam snad ani nemám. Vyvýjí se to spíš na psychologa, kterého bych vážně potřeboval. Když jsem znovu tříkl dveřmi, které už tak málem nevydržely, sesunul jsem se k zemi.
"Já jsem takový pitomec. Kdybych tak nevyváděl, mohli by jsme dnešní večer trávit spolu. Jsem ubožák" chytnu se za hlavu.
Nejradši bych se fakt neviděl. Opravdu je to konec???!



A teď menší anketa jako minule ikdyž je to spíše pro mě taková zajímavost:
1)Líbí se Vám takovéto mezidílní vyprávění jiných postav než Kate?
2)Chtěli by jste, abych po pár dílcích Kate udělala i takovýto o někom jiným? Podle vašeho výběru, okom by jste se chtěli dozvědět blíž Wink
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:36 pm

44. kapitola:Patrikovo vyprávění:
Uběhlo několik dnů, týdnů či dokonce měsíců, kdy jsem se sem nastěhoval. Nejdřív jsem se radoval, že už mám konečně svůj vlastní byt a soukromí ale časem mě to omrzelo. Dům je pro mě moc velký a navíc tu bydlím sám. Někdy sem někdo zajde a uděláme nějaký ten mejdan ale většinou zajdu někam ven a vracím se pozdě.
Práci momentálně nemám a ani nepotřebuji. Rodiče mě financují dost a navíc vlastně práci mám, ale trochu bokem. No, radši obraťme list.

Byl pátek večer a já na doporučení kámoše zajdu s ostatníma na soutěž, kterou pořádala jedna univerzitní škola. Nic moc pro mě, jistě to bude nuda ale přeci jen jsem se nechal ukecat. Když jsme přišli byl jsem mile překvapen. Čekal jsem nějakou nudnou soutěž, kde si většinou trsnou učitelé a bude k tomu hrát nějaká dechová hudba. Usadili jsme se k baru a po pár láhví coly jsem zašel na záchod.

"Co to má znamenat! Slečno Thomson, tohle je moje poslední slovo! Jestli okamžitě neodejdete, budu muset přistoupit k násilí!"


"Kdo to tak vyšiluje?" podivím se a na záchod zapomenu. Třeba už se konečně něco děje.
Chvíli jsem se protlačoval davem zvídavých lidí a když už jsem byl konečně u podia, uviděl jsem 4 holky, které něco zpívali a zároveň něco mluvili na profesora. Nebyly špatné, to musím uznat ale jedna mě více než zaujala. Hnědovláska, která se dívala po lidech a když mě zpozorovala, začala si mě prohlížet. Její pohled ale netrval dlouho a spadnul na kluka stojícího vedle mě.

Chvíli jsem ho pozoroval a když začal refrém songu, zklamaně šel pryč. Nevěděl jsem, co se to s ním děje ale po chvíli jsem to nechal plavat a začal znovu přihlížet na holčičí kvartet.
Netrvalo dlouho a holky dozpívaly. Sklidily docela solidní potlesk...aby taky ne, zpívat uměly.
Když jsem si všiml, že přes dav se hrne hlouček holek, vzal jsem nohy na ramena a šel zpět k baru. Když jsem se přidal ke kámošům, kteří o této show diskutovali, přidal jsem se k nim a mlčky přikyvoval.

Pak jsem ji znovu uviděl. Stála pár metrů ode mě a někoho hledala. Naše pohledy se znovu střetly ale její netrval ani vteřinu a svůj zrak odvrátila k místu, kde postával ten kluk, co stál u podia vedle mě.

Sice nevím proč, ale šel jsem za ní. Já vím, nic mi do toho není ale něco mě k ní přitahovalo. Nedokážu to teď popsat.
Než jsem k nim vůbec došel, začali se hádat:

"Ty nejsi rád, že mě vidíš?"
"Popravdě? Ne, nemám radost. Co sis myslela, když se tu najednou objevíš, jakoby nic? Na tohle nemám fakt nervy!"


Ještě chvíli jsem je takto poslouchal a když mě kluk zaregistroval, vzal jsem zpátečku a šel ven. Chvíli jsem tam přešlapoval a opřený o zeď jsem si užíval letní pohodu večera. Pak jsem ale slyšel bouchnutí dveřmi a znovu jsem se setkla s tím klukem. Nevypadal moc šťastně. Změřil si mě pohledem a prošel kolem mě.
"To je divný" podivím se a znovu se opřu o zeď.

Jak ve filmu se po chvíli znovu dveře otevřou a podívám se, kdo to zase je a s nakvašeným pohledem se podívám směrem k východu. Ten mi však ztuhl a ikdyž se mi to nestává vsadil bych se, že jsem se začervenal. Pomalými kroky kolem mě prošla dívčina, kterou jsem ihned poznal. Byla to ta hnědovláska.

Nevšimla si mě a zahla za roh. Rozeběhl jsem se k ní. Asi 5 minut jsem za ní mlčky šel a když se konečně ohlédla, ztrnul jsem.
"Doufám že si nemyslí, že jsem nějaký uchyl." řeknu si v duchu a čekám, co se bude dít. Naštěstí jsem z jejího pohledu vyčetl, že je spíše zaražená a trochu zvědavá, kdo ji to otravuje.
Pak mě ale překvapila svým jednáním. Normálně se skoro rozeběhla za mnou, přičemž jsem se zmohl na usměv a dal se do běhu.


"Počkej" uslyším za sebou a na chvíli se otočím. Nejdřív jsem si myslel, že za ní půjdu ale když jsem se otočil a dal se znovu do běhu, bylo to řešení pro nás pro oba. Ani nevím, co jsem tím chtěl říct a doteď si s tím lámu hlavu.
Hodinu jsem se jako puberťák procházel po ulicích a myslel na ni. Jen mi ušlo jméno, což mě mrzí. Pak jsem se ale zarazil a vzpomněl jsem si na jeden fakt, že jsem ji už někdy potkal.
"No samozřejmě" zavrtím hlavou.

Jednou jsem se protloukal s bandou a dělali tak trochu bordel. Spousta lidí se na nás pohoršeně dívala a když nastal večer, dostali jsme docela ujetý nápad. Každý si vybral barák a trochu postrašíme lidi v něm. Já jsem si vybral jeden, který se zdál být docela opuštěný a jediné, co tam svítilo bylo světlo z přízemí. Zřejmě z kuchyně.
Připlížil jsem se k oknu a zadíval jsem se dovnitř. Seděla tam jedna holka, která se zřejmě nudila a tak jsem na sebe upoutal pozornost. Docela poplašeně se na mě podívala a já jakoby nějakej vrah jsem si to pomalu(abych ji dal náskok něco udělat) namířil ke dveřím. Než jsem však stačil sáhnout po klice, dveře zavřela. Abych ji vyděsil maximálně, začal jsem zuřivě kliku tlačit dolů, ikdyž s nulovým efektem. Itak jsem ju viděsil. Ještě si vzpomínám, jak se na mě vyděšeně těma svýma hnědýma očima dívala a přišlo mi to líto.

Poté jsme se ale všichni rozeběhli někam do parku, protože na kámoše zavolala nějaká babka policii. Oplétačky s nimi nechci mít.
"Mohlo mě napadnout, že jsem ji někde viděl." podivím se znovu ale pak se chytím za břicho. "A sakra" uchechtnu se. Uplně jsem zapomněl, že jsem chtěl jít na záchod.

Druhý den:
"Ty si mě vůbec nevšímáš" řekne mi smutně Alex.

"Ale všímám, jenom nemám den." pokrčím rameny a podám ji tašku, kterou jsem ji celou cestu nesl. Nasedla do vlaku a zamávala mi.


S Alex se to má takhle. Sice si každý myslí, že je to má holka, ale já ji takto neberu. Prostě a jednoduše by to mezi námi neklapalo. Vše by bylo O.K. kdyby se neusmyslela, že se za mě provdá. Je mi teprve 22 a už se mám ženit? Nechápu, oc to do ní vjelo a několikrát jsem ji řek, že si ji nehodlám vzít. Mám ji rád jenom jako kamarádku. Ta však nepochopila.

Namiřím si to zpět do prázdného domu ale potkalo mě něco, co jsem potkat nechtěl.
Dědek, který si to rychlými kroky namířil přímo ke mě se zubil od ucha k uchu svými nažloutlými zuby. Bláhově jsem se domníval, že mě nechá bejt ale když se u mě zastavil, protočil jsem oči. Vím co te´d příjde. Párkrát jsme u mě pouštěli docela nahlas muziku a všichni se mohli zbláznit. Zřejmě už dostal stížnost.
Nastala hádka, při které jsme si vyměnili názory a když mi ukazoval nějakou tretku, která měla znázorňovat jeho postavení, dusil jsem se smíchy. Ale ne jenom já.
Podíval jsem se z dědkem nahoru a uviděl ji. Hnědovláska postávala na balkoně a tak jako já se přímo smíchy dusila. Dědek se ji chtěl zalíbit a tak ji zkusil pozvat na večeři. Marně a s výrazem vraha prošel kolem mě.
Chvíli jsem tam jen tak postával a nevěděl jsem, co mám dělat. Věděl jsem moc dobře, že je to moje nová sousedka, což mě potěšilo. Včera jsme přijel z jednoho mejdanu a uviděl jsem ji, jak se na mě dívá.

Ani nevíte, jakou radost jsem v té chvíli měl a celej večer jsem se uklidňoval.
Teď, když jsem mohl něco udělat jsem se znovu pousmál a s usměvem jsem šel dom. Já vím, jsem blbej.


Třetí den:
Večer jako každý jiný. Procházím se po ulicích s rukama v kapsách a mé myšlenky směřují nadále k mé sousedce. Já vím, chovám se vážně jako zamilovanej puberťák ale možná taky takovej puberťák jsem. Mobil jsem pro dnešní večer vypl, protože mě Alex bombardovala různými sms, ať za ni přijedu.

Nejsem na holky hnusný ale toto nemá hranice. Několikrát ji dáte najevo, že ji nechcete a ona pro vás chystá svadbu. Určitě to dělá naschvál a po včerejší sms že se mě jen tak nevzdá jsem vybuchl uplně.

Chvíli se zamyšleně procházím po ulicích a když uslyším hlasitou hádku, která šla slyšet míle daleko, zvednu hlavu.
"Prosím Vás pane mohl by jste tomu udělat přítrž? Nějací dva chuligáni tam obtěžují nějakou dívenku" řekne mi přicházející postarší paní a vyděšeně mi ukáže místo, kde se hádka má odehrávat.

Rychlými kroky si to namířím k místu abych pohrozil nějakým týpkům, kteří ze sebe dělají machry ale když jsem uviděl známou tvář, která byla uprostřed tohoto dění s vyděšenou tváři a nějakýho kluka, který ji pevně chytil za nohu vyrazil jsem jako střela a jednu jsem mu vpálil.
"Ahoj" promluvím poprvé k hnědovlásce a ta si oddychne, že někdo přišel.
Nemusím vám jistě popisovat, co se pak odehrávalo. Párkrát se na mě ti spratci chystali, že mi dají mlatu, ale já jsem si s nimi poradil. Jenom jsem dostal jednu ránu někde u obočí, z něhož mi vytekl potůček krve. Sice to bude znít šíleně, ale když mě někdo ze zadu čapl a schoval do křoví a věděli jste, o koho jde, zářil jsem štěstím.
Společně ještě s jednou holkou jsme si to namířili k domu, který velice dobře znám. Tam jsem se konečně dověděl jméno hnědovlásky-Kate. Myslel jsem, že dnešní večer se něco odehraje ale když jsem ucítil štiplavou bolest na obočí uvědomil jsem si, že jsem v koupelně a Kate mi dezinfikuje ránu.
"Díky moc." usměji se, když skončí.
Byli jsme u sebe tak blízko a když jsme se k sobě přibližovali ještě blíž myslel jsem, že to bude má nejšťastnější chvilka. Mýlil jsem se. Nevím proč, ale něco ji viděsilo. Najednou se odtáhla a já zklamaně zamrkal.
"Tak, já už budu muset. Nechci tě tu otravovat." prolomím mlčení, které mezi námi nastalo.
"To je dobrý, ty mě neotravuješ. Vlastně jsi mi zachránil život a já ti ani nepoděkovala" usměje se.

Žeby druhá šance? Možná by nastala, kdyby nás nevyrušil hluk z kuchyně. Pohlédli jsme na sebe a doufal jsem, že se vrátíme tam, kde jsme přestali. Jsem bláhový, já vím. Holčina(tipuji na 15 letou) ve spěchu uklízela střepy od láhve coly, kterou rozbila. Kate zatím skočila pro smetáček a já zatím pomáhal s uklízením.
Když bylo vše na svém místě a střepy v koši, nastala trapná chvíle ticha. Nechtěl jsem tam stát jak trubka a tak jsem nechal po té holčině Kate pozdravovat a vydal se do teplého letního večera.

"Taková příležitost." zaběduju.
U mého bytu mě však čekalo další překvapení.
"Ahoj Patriku" zavolá na mě z povzdálí a já v té siluetě poznávám Alex.
"No to mi ještě chybělo" zamračím se a vyrazím vstříc svému osudu.



--------------------------------------------------
Koho by jste si vybrali za přítele Kate? Aldena, nebo Patrika? :love:
Předem podotýkám, že jsou to silní hráči a taky, že to není anketa... může se stát cokoliv... Very Happy Twisted Evil
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:38 pm

45. kapitola:
Do nosu mě praštila vůně, která pocházela z kuchyně. Sice jsem měla pokoj až ve druhém patře, ale byla to silná vůně, na kterou byli zdi krátké. Podívala jsem se na polštář vedle mě ale nikoho jsem tam neviděla!
"Sarah?" zavolám tiše jméno mé spolubydlící ale nedočkám se odpovědi.

Vstanu z postele a tiše jdu po schodech dolů podívat se, odkud ta vůně pochází, nebo spíše od čeho. Rázným krokem jsem přišla do kuchyně a uviděla Sarah, jak vaří snídani. Když mě zpozorovala, usmála se.

"Ahoj, promiň ale nechtěla jsem tě vzbudit. Neměla jsem co dělat, a tak vařím snídani. Doufám, že ti to nevadí." a omluvně se na mě podívá.
"Ne, vlastně mám celkem hlad. Co to vaříš?" optám se a uvidím několik bylinek o kterých jsem ani nevěděla, že je v kořenkách mám.
"Je to Japonská specialita." poškrábe se na hlavě.
"Tak to jo. Já jdu zatím do koupelny. Kdyby jsi něco potřebovala, hvízdni na mě" a jdu z kuchyně pryč.
Po chvíli nechám na sebe téct proud teplé vody a přemýšlím. Před očima se mi objevil obrázek Aldena, jak odchází. Na jednu otázku jsem si dokázala odpovědět. Otázka zněla: Můžu za to já? Odpověď je pro mě již jasná: Samozřejmě. Jedna otázka mě ale tížila víc, než tady ta. Je vážně konec? Odpověď je pro mě nejasná. Vypnu kohoutek a začnu upravou svého zevnějšku.

Když jsem skončila, šla jsem se podívat na ten výtvor, co na mě čekal na jídelním stole. Byla to nějaká rýže a v tom plno zeleniny a trochu masa. Chvíli jsem se obávala, že to snad ani nespolknu a že je to pro mě moc težké jídlo. Spíše bych to brala jako oběd ale po jednom soustu jsem náhle změnila názor.
"Mňam, kdo tě to naučil?" podívám se na Sarah, která svoji porci teprve dojídá.
"Maminka" sklopí oči. "Naučila mě to, když jsem byla malá. Hroně ráda jsem jí pomáhala v kuchyni. Většinou jsem se tam pletla ale pár triků a jídel si pamatuji doteď" usměje se.

"Musíš mě je pak naučit. A už víš, jaký bude tvůj záchytný bod v hledání?"

"No... vůbec netuším. Co mi po nich zbylo je fotografie a tento přívěsek" a něco lesklého ze svého krku sundala.
"Někde jsem tento erb viděla" zamyslím se, když mi ukazuje stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru koně. "Ale kde, to nevím" dodám smutně.
"To nevadí." usměje se a jde se oblíct.
Po chvíli přemýšlení to vzdám a pustím se do umývání nádobí.

Za necelou půlhodinu přikluše Sarah s oblečením, které měla ten večer, kdy jsem ji potkala poprvé. Měla ho celé od bláta.
"To chceš nosit?" podivím se. "Vždyť je to špinavý. Počkej, já ti něco vyhrabu." a přes veškeré její protesty zavolám Jane. Ta má spoustu starých hadříků a jistě by mi nějaké půjčila. Po hodině skutečně Jane přišla se spoustou zavazadel.

"Ehm...já chtěla třeba nějaké tričko a rifle. To je vše" rozpačitě se usměji ale ta jen mávne rukou a nechá mi tam všechny své kufry.

"Tak se měj" usměje se."

"Ty tu nezůstaneš na kus řeči?" podívám se a ta jen pokrčí rameny.
"Promiň, ale mám rande." usměje se a zamává mi na rozloučenou. Ještě si všimnu auta, které na ni čekalo. Hvízdla jsem. Značka jak jinak než ferrari a řídil ho dost namakaný kluk s různými prstýnky a řetízky. Boháč no. Auto nabralo obrátky a jen se po něm zaprášilo.

"To bylo fáro" objeví se za mnou Sarah a já přikývnu.
"To jo. Jane si vybrala dobře" řeknu smutně. Nevadilo mi, že já takového nenajdu, ale že už "nikoho" nenajdu.


Chvíli jsme ladili jeden kus oblečení za druhým až jsme vybrali podle mě celkem pěkný oblečko. Pak jsem ji něco udělala s vlásky a trochu ji namalovala a výsledek byl perfektní.

"Tak, a už můžeš vymetat jednu párty za druhou" zazubím se ale ta jen zavrtí hlavou.
"Nemám nic proti líčení ani proti neustálýmu opečovávání ale kluk by mě přeci měl mít rád takovou, jaká jsem." a já se zamyslím.

"To máš pravdu" řeknu po chvíli a půjčím ji notebook, aby se nenudila.

Už čtvrt hodiny trůním před telefonem, kdy se mi konečně ozve policie. Zavolala jsem jim, jestli náhodou nenašli baťoh, který Sarah ztratila a napadlo mě, že ho mohli najít ti policajti, kteří se tam objevili. Skutečně se telefon rozezněl po celém domě a já ho zvedla.
"Prosím?"
"Slečna Thomson?" ozve se ze sluchátka.
"Ano."

"Dostali jsme od vás telefonát ohledně zmizelého batohu. Opravdu jsme nějaký našli ale vyzvednout ho můžete až zítra. Máme tu docela chaos a jistě chápete..."
"Samozřejmě. Zítra ho vyzvednu" a rozloučím se.

Chtěla jsem tu novinu říct Sarah ale telefon se ozval znovu. Ale ne pevná linka, nýbrž mobil. Na displeji se mi objeví neznámé číslo.
"Ano?"
"Kate to jsem já Keren. Urychleně s tebou musím mluvit. Mohu jít k tobě? vychrlí na mě.
"J-jo. Odkud vůbec voláš? Neobjevilo se mi tvé číslo."

"Z budky. Tak já jdu k tobě, ubíhají mi peníze." a s křachnutím sluchátka z druhé strany uslyším monotonní zvuk.

Na Keren čekám venku, protože mě nenapadlo nic jiného. Vůbec jsem její chování nechápala. Když mi někdo zakryl oči, a já se rychle podívala, kdo to je, zubila se na mě Keren.

"Tak co se tak vážného stalo?" optám se a její tvář zvážní.
"Pojď radši do vnitř a pevně se drž."

Nechápavě jsem společně s ní vešla dovnitř a šli do kuchyně ale po mém pobídnutí se Keren neposadila, tak jsme povstávali. Podala mi foťák a já se na ni nechápavě podívala.
"Co s tím?"
"Podívej se."
Chvíli hledám čudlík na zapnutí a jako první fotka se mi ukáže Alden. Zašklebila jsem se.
"Proč ho fotíš?" nechápala jsem ale po druhé fotce jsem pochopila.
Fotky zachycovaly Aldena, jak se společně se svoji ex Michell baví u baru a vypadali spokojeně.
"To si děláš srandu" vyvalím na ni oči a Keren si odemě foťák vezme.
"Síla co? Byla jsem tam s Kristýnou když jsme je potkali. Nevšimli si nás a tak jsem je blejskla." a znechuceně se podívá na foťák.
"Myslíš, že...že se dali znovu dohromady?" zeptám se na otázku, která mě v tuto chvíli tížila nejvíc.

"Nevím" odpoví. "Ale taky nevím, co na ni vidí. Bílá jak stěna, líčení jedno brdo...." začne ji urážet ale já ji neposlouchala.

"....kluk by mě přeci měl mít rád takovou, jaká jsem" znělo mi v hlavě to, co mi Sarah řekla. Možná, že měla pravdu. Možná že nemusela být modelkou na urovni, ale i tak ji Alden bral.
"Seš v pohodě?" zeptá se mě starostlivě kamarádka a já zakroutím hlavou.
"Keren, mohla by jsi mě nechat o samotě?" podívám se na ni a ta pochopí. Rozloučí se se mnou a já zůstanu společně s mými myšlenkami sama.

Rozeběhla jsem se do pokoje a ujistila Sarah, že jdu pryč, tak že ji zamknu. Přikývla a dál se věnovala střílečce, kterou našla na internetu.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:38 pm

Procházela jsem se po okolí a přemýšlela. Byl večer a pro mě to byl nejlepší čas na procházku. Večery mám moc ráda.
Itak mi bylo do breku ale proč bych měla brečet? Vždyť mi dal jasně najevo, že už náš vztah skončil ne? Tak proč bych měla brečet? Itak jsem z toho byla vyvedená z míry.
Trochu jsem se odreagovala na houpačce, kde jsem spíše relaxovala a dívala se na hvězdy. Každý má někoho, jenom já jsem pořád sama a taky tak zůstanu.

Uvědomila jsem si, že se chovám jak 15 letá puberťačka. Myslela jsem si, že to mám za sebou, ale nemám. Ani mi to nevadilo, každý je jiný a já se zřejmě z puberty nedostala, když se chovám takhle. Místo, abych řešila věci ohledně práce, nájmu atd..., zajímám se o toto.
Houpačky mě omrzely, a tak jsem se znovu vydala přes různé ulice. Po chvíli se mi na tváři objevily malé kapičky slz. Opřela jsem se o 100 letý strom a dál si nechala stékat slzy po tváři.

"Kate? Jsi to ty?" uslyším za sebou hlas a pomalu se otočím. Ještě jsem si rychle utřela slzy a dělala, že nic. Předemnou jsem spatřila Patrika, který si mě zkoumavě prohlížel. Věděl, že něco není v pořádku.
"Ahoj Patriku" odpovím a pokouším se o usměv. Moc se mi ale nepovedl, podle jeho výrazu.
"Stalo se snad něco?" přiblíží se ke mě.
"Mě? Né, jak jsi to poznal" a slzu, kterou jsem chtěla potlačit mi stekla po tváři.
"To vidím. Co se stalo?" znovu se mě zeptá ale to se mi na tváři objeví další slza. Sesunu se na zem.

"Všechno je v háji" zaběduji.
"Všechno?" pokračuje ve výslechu a pomůže mi vstát.
"To je moc dlouhý příběh" ušklíbnu se.

"Já mám čas." a podívám se mu do zelených očích.
Spustila jsem. Vše jsem mu dopodrobna vylíčila, ikdyž nevím proč. Možná, že jsem se potřebovala někomu svěřit a on byl jediný, kdo byl poblíž a zajímal se o mě. Bedlivě mě naslouchal a když jsem skončila, chytl mě za ruku.
"To bude dobrý. Vím jak ti je. To jsem si taky prožil" soucítil se mnou. "Pojď, doprovodím tě dom a nebo můžeš jít ke mě, jestli chceš" povzbudivě se usměje.

"To by bylo fajn" mihne se mi na tváři usměv a společně si to vykračujeme po cestě, která byla osvětlená měsícem.

Když dorazíme k mému domu, šla jsem ještě na moment zkontrolovat Sarah. Dveře však byli otevřené.
"To je divný" řeknu si.
"Co je divný?" ozve se za mnou Patrik a jde ke mě.
"Dveře jsem určitě zamykala" podivím se.

"Počkej tady." řekne a vešel dovnitř. Ani ne po dvouch minutách se vrátil s papírem v ruce.
"Nikdo tam není. Tohle jsem našel na stole." a ukáže mi papír, který třímal v ruce.

Milá Kate
Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělala. Sice jsem u tebe pobila jenom jeden den ale ten mi stačil. Našla jsem stopu, která by mě mohla dovést k mé rodině. Vím to, učitě je najdu. Prosím, nezlob se na mě a nehledej mě. Nic se mi určitě nestane. Odešla jsem bez rozloučení protože vím, že by jsi chtěla jít se mnou a právě to jsem nechtěla. Nechci tě do ničeho namočit. Doufám, že mé chování chápeš.
Za vše ti ještě jednou děkuji.
Sarah

"Sakra" kousnu se do rtu.
"Je všechno v pořádku?" ozve se Patrik.
"Sarah zmizela. Musím jí najít" a papír zmuchlám do kuličky a hodím na zem. Vběhnu do koupelny a balím si nejdůležitější věci s sebou.
"Kdo to je?" zeptá se.
"To je ta holka, kterou jsi zachránil před těma klukama. Taková Japonka, černovlasá, hnědé oči..." začnu ji popisovat.
"Počkej" zastaví mě. "Jak víš, kde teď je?"

"Nevím, ale jestli vyrazím teď, jistě ji najdu." odpovím sebejistě ale ten zavrtí hlavou.
"Půjdu s tebou" odpoví rázně a já na něj vykulím oči.
"Nemusíš" zavrtím po chvíli hlavou a hledám občanku.
"Ale já chci" chytne mě za ruku. Poprvé jsem v jeho očích uviděla odhodlání. Byla jsem ráda, že v tom nebudu sama a že mi pomůže.
"Tak dobře. Zkus zatím najít něco, co ji mohlo nabádat na stopu." a ten vyrazí do pokoje.

Do kapsy si vezmu peníze, které se mi jistě budou hodit a když se zajdu podívat, jak si vede Patrik, našla jsem ho u notebooku, jak tam něco horečně čte.

"Už vím, kde je" ozve se po chvíli.
"Kde???" zeptám se naléhavě a on ukáže prstem na stránku, kterou si zrovna četl.
"Vítejte v Japonsku!" přečteme zároveň spolu a podíváme se na sebe.

"Tak to je dobrý. Jak daleko je letiště?" zeptám se ho.
"Kousek, možná ji stihneme. Pojď, zavezu tě tam." a rychlým tempem zavřu dům a jdeme k domu Patrika. Na místě uvidím sportovní auto, které mi nahánělo hrůzu. Možná, že jsem na takovýhle bouráky nebyla stavěná ale Sarah jsem musela najít, takže jsem do něj nastoupila.

Rychlostí 120 jsme mihly několik měst a když jsme dorazili na letiště, vyřítila jsem se k recepci.
"Prosím Vás, neviděla jste tu mladou Japonku? Má černé vlasy, hnědé oči, kulatější obličej a zřejmě odjela bez zavazadel." začnu popisovat holce o něcostarší než jsem já Sarah.

"Ano, zrovna předchvíli odletěla. Mohu Vám nějak pomoct?" otáže se a já se chytnu za hlavu a odkráčím k lavičce. Patrik se zatím ptá, kam letěla.
"Letěla do Japonska." řekne mi, když si ke mě přisedne.
"Sama? Nechápu, jak ji mohli pustit do letadla." řeknu naštvaně.
"To taky nechápu"
"Musím letět za ní" podívám se na něj.
"Cože? Japonsko není nějaká dědina. Je to velký stát, ve kterém se ztratí kdokoliv."

"Já vím, ale nemohu ji tam nechat a už dávno jsem se tam chtěla podívat" pokusím se o vtip leč marně.
"Jedu s tebou" navrhne po chvíli.
"Fakt??" a zašklebím se. "Udělal si toho pro mě dost, vážně nemusíš." dodám ale ten se jen tak nenechá odbít. Musel i přivřít oči, aby mě neuškrtil, jak ho neposlouchám.

"Ne, pojedu s tebou. Přece tě nenechám letět samotnou?" a pomůže mi vstát.

"Díky, aspoň na to nebudu sama." usměji se a jdeme zařídit letenky.
Recepční nám sice letenky objednala, ale budeme muset letět až zítra ráno. Sice nás to zdrží ale lepší, než sedět doma a čekat, co se stane. Do ranních hodin jsem byla u Patrika, kde mi udělal rozpustný kafe a povídali si, co budeme dělat dál. Ještě ten den jsem zavolala brzo ráno rodičům, že musím odcestovat. Byli sice proti leč marně.

Když Patrik přes své známosti zařizoval pobyt v hotelu, zrovna jsem dobalila kufr. Byla jsem strašně nervozní, protože v Japonsku se nedorozumím s mými znalostmi ani nohama, natož tam pobývat nějakou dobu.
Patrik mi zatím zdělil, že takhle narychlo sehnal motel kousek u letiště. Nevadilo mě to... nějaký luxusní hotel bych stejně nechtěla a motel je ideální.

Když jsme byli oba dva sbalení a jeli na letiště, skoro jsme nepromluvili. Až na letišti jsme se trochu uvolnili a sedli si na sedačku. Patrik perlil jeden vtípek za druhým, aby mě nějak povzbudil a rozesmál a musím uznat, že smysl pro humor měl. Nakonec jsem se mu svěřila, že se bojím že ji nenajdu a že mám o ni strach a ten mě uklidňoval. Dokonce mi dal svoji ruku kolem ramen, abych nebyla v takovém stresu. Byla jsem mu vděčná, že letí se mnou, ikdyž se spolu neznáme natolik, aby jsme spolu někam odjížděli.
Když jsme nastupovali do letadla, všechny myšlenky ze mě spadly a já se dokonce těšila, až budeme na místě. Nikdy jsem v Japonsku nebyla.
V letadle nám letuška zatím nabízela oříšky a jiné pokrmy, které nám může nabídnout. Já jsem však neměla na nic chuť a byla strašně unavená a po půl hodině letu jsem usnula Patrikovi na rameně. Ten to taky jistě nevydržel a únavou položil svoji hlavu na moji.
Tak takhle začíná moje cestování do Japonska. Kdo ví, co nás tam bude čekat a šance, že Sarah nejdeme byla nulová.
Pokračování příště.....


-----------------
Nějak mě ty ankety baví a tak se vás znovu ptám:
Myslíte, že se v Japonsku dá Kate s Patrikem dohromady?
A)Ano
B)Ne
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:40 pm

45. kapitola:Vyprávění Sarah o její minulosti
Seděla jsem ve vlaku a zamýšlela se, jestli nemám na poslední zastávce vystoupit a nastoupit na vlak zpět. Pak jsem si ale uvědomila, že už to nejde. Jistě si babizna oddychla, že už jsem pryč a tím pádem si svůj život dožije v klidu a míru. Ikdyž s její povahou asi těžko. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem tam musela nechat někoho, který je ve stejné situaci jako já ale neměl možnost brzkého útěku.

Myslím, že začnu od uplného začátku:
Mé narozeniny. Bylo mi teprve 7 a už jsem začala vnímat okolí, jak ho vnímají dospělí. Radila jsem ostatním, ikdyž mě nikdy neposlouchali ale vyslechli si mě. Možná to v ně budilo v respekt a kamarádili se se mnou. Na toto období vzpomínám s usměvem na tváři. Už v sedm letech jsem se dokázala zamilovat a taky jsem měla spoustu přátel. Měla... to je to správný slovo. Jako mávnutím čarovného proutku se karta obrátila, a já byla uplně sama. Pamatuji si den, kdy mě tatínek s maminkou darovali přívěsek v podobě stříbrného koně a říkali, že to bude památka, která nás bude spojovat. Ještě dote´d nevím, co tím mysleli a doufám, že to někdy zjistím. Možná je to klíč, který mě má k nim přivést. Jsem bláhová, já vím ale zpět k věci.

Všude jsem ho nosívala a chlubila jsem se s ním. Všichni mi ho záviděli, protože stříbro bylo u nás vzácné a jen tak někdo ho neměl. Vzpomínám si na mé narozeniny, které jsem trávila se svojí rodinou. Vždy jsem dostala dort se svíčkami, které znázorňovali tolik let, kolik mi právě bylo. Někdy jsem je nedokázala ani sfouknout, jak jsem se radovala, až se nůž do dezertu zaryje a uřízne mi největší krajíc ze všech.
Možná, že mi to nebudete věřit ale dárky jsem nikdy nechtěla. Sice mě každý obdaroval ale já se spíše těšila na rodinou pohodu.
To se však jednoho dne změnilo, když nastaly mé 8 narozeniny. Poprvé jsem je neslavila s moji milovanou rodinou:
Tehdy mi bylo 8 let a začalo to každodenní snídaní. Mamka pro mě udělala palačinky, které jsme dlouho neměli a když jsem usedla ke stolu společně se svým talířem zjistila jsem, že se mamka chová poněkud divně. Je zamlklá a smutná. Taková nikdy nebývala... mohlo mě napadnout, že se něco děje ale já dál jedla palačinky a nevnímala děj okolo mě. To jsem udělala velkou chybu, ikdyž co by jste chtěli od 8 letýho dítěte že?

Svůj den jsem prožívala svými oblíbenými činnostmi. Tancem, počítačovými hry a nakonec psáním do deníčku. Měla jsem napsaných bezmála 40 stránek a pořád pokračuji. Jsou tam mé soukromé věci, které čtu jenom já. Pak jsem ale uslyšela telefon a než jsem se stačila zvednout a jít ho zvednout, mamka byla rychlejší. Zašla jsem si alespoň pro džus a když jsem si chystala sklenici, uslyšela jsem tlumený pláč.

"Emanueli, tohle nemůžeme. Kdo by se o ni postaral?" zavzlyká mamka a nechá si stíkat horké slzy po obličeji.
Přitisknu se ke zdi a napínám ucho. Bylo mi mámy strašně líto a chtěla jsem té záhadě přijít na kloub. Na druhém konci sluchátka uslyším nějaké brblání a když mamka spustí další příval slov a okem kokne do kuchyně, schovám se za roh, aby mě neviděla a pak se potichu vplížím do pokoje.

"To je divné" zamyslím se ale pak to pustím z hlavy a jdu hrát na počítači.

22.30 večer:
Touto dobou bych normálně spala ale nemohla jsem. Když přijel taťka z práce, začal se hádat s mamkou. A to celkem dost nahlas. Potichu jsem brečela a nevěděla, co nato říct. Nikdy jsem neměla ráda, když se rodiče hádali. Pak jsem uslyšela rychlé kroky a pak, jakoby někdo něco vlekl. Slyšela jsem šumění a otevírání zipů a asi po hodině nastartování auta.
"Aspoň, že už se nehádají" řeknu si bláhově a po chvíli usnu.

Ráno jsem se probudila s červenými oči od slz a celá pocuchaná. Navíc jsem byla strašně moc unavená a všechno mě bolelo. Pomalu jsem šla po schodech a těkala očima, kdy potkám někoho z rodičů. Nikdo nikde.
Chvíli jsem si myslela, že museli někam jít a že se brzy vrátí(taky bylo teprve 6 hodin ráno) ale když jsem našla na jídelním stole papír, bála jsem se na něj vůbec podívat. Odhodlala jsem se a přes moji bláhovost, že tam bude vzkaz v podobě "Do hodiny se vrátíme" papír vzala do ruky a četla.

Milá Sarah
Nemohli jsme se jinak rozhodnout než tě opustit. Prosím, neměj nám to za zlé a vím, že jsme se nezachovali správně. Neměli jsme ale navybranou. Tebe jsme vzít s sebou nemohli a tak tě bude hlídat někdo, se kterým si jistě porozumíš. Hlavně se připrav na příjezd jedné paní. Neboj se miláčku, vše bude dobré. Máme tě moc rádi a vrátíme se pro tebe. A to brzo.
P.S.:Nikomu tento dopis neukazuj a ani se o něm nezmiňuj. Vím, že tomu všemu nerozumíš a tak se tímto prosímtě nezamýšlej. Brzo ti odpověď přijde sama.

Po tváři se mi začaly koulet slzy. Nechápala jsem nic. Nemohli mě přeci tady nechat samotnou. Zmocnil se mě vztek. Chvílemi jsem do všeho vrazila a "omylem" rozbila ale když jsem se uklidnila, neměla jsem na nějakou snídani chuť a tak jsem si zalezla do pokoje a tam jsem se zhroutila.

Po obědě skutečně zazvonil zvonek a já rychlostí blesku šla otevřít. Domnívala jsem se, že to bude mamka s taťkou a vše bude dobrý. Usměv mi zmizel hned, když jsem za dveřmi spatřila paní, která se na mě přísně podívala.
"Děvče, to snad není možné. Ty by jsi otevřela snad všem. Dostala jsem hlášku, že tvý rodiče se o tebe nehodlají dál starat..." a vejde do domu.

"To není pravda. LŽETE! Brzo přijedou" zažvatlám.
"Ty jsi ale nevychovaná" podívá se na mě přísně a já umlknu.
Pak nastal kolotoč, kde jsem si musela vyklidit skříň se všemi mými věcmi. Paní mě odvezla někam, kde jsem to vůbec neznala. Už od pohledu se na mě usmívali děti v teplácích a za nimi lítali kachny a kohout šel slyšet na míli daleko. Bála jsem se všech. Hlavně té paní, která se pokaždí na mě přísně podívala, jestli ji náhodou nechci někam utéct.
V hlavě jsem měla zmatek. Zastavili jsme u rodinného domku, kde se na mě zubila babka a když jsem ji podala ruku, usměv ji zmizel. Strašně jsem se bála a ruku pustila.

Se slzami jsem utekla někam do lesa, kde jsem propukla v histerický pláč.

Po hodině mě někdo našel a vypadal mile. Byla to holčička stejně stará jako já a nabídla mi, že mě doprovodí zpět domů. Já jsem se ale vrátit nechtěla a tak mě musela chvíli přemlouvat. Když jsem se tedy rozhodla, že přecijen to tu nebude tak zlé, šla jsem za ní jako poslušný pejsek.
"Tak tady jsi! Běž vykidat hnůj. Tady budeš mít vojnu kamarádko!" zazubí se babizna a podívá se na moji společnost. Hned ji dala pohlavek a zavedla ji do stájí, aby mi pomohla.
Tak tady jsem skončit nechtěla ale neměla jsem navybranou. Jak už jsem řekla, můj život se změnil a to během pár hodin.

Vlak zastavil a já jsem spěchala na další zastávku, abych stihla autobus, který mě měl rovnou odvést do Krasohlídkova. Vlak tam nezastavoval.

Když se tak zamyslím, zůstala mi jenom jedna jediná fotka, kde jsem já s moji maminkou a tatínkem. Ostatní jsem hned ten den u babizny roztrhala. Teď jsem toho nesmírně litovala ale čas se nedá vrátit zpátky a jestli by šel, vrátila bych ho.

Budu Vám ale vyprávět dál:
Je to už několik let, co žiju pod jednou střechou s babou, která mi zkazila dětství. Když jsem měla slavit narozeniny, pár lidí mi popřálo a někdo vůbec ne. Babizna jenom mávla rukou a šla dát králikům seno.
Strašně mě její chování mrzelo ale nemohla jsem nic udělat.
Nastali mé 15 narozeniny, které jsem oslavila společně s moji kamarádkou. Jediná kamarádka, kterou jsem tu našla.

Jiní mě odstrkovali, mlátili a utlačovali. Nikdo si mě nevážil a nechtěl se mnou mít nic společného. Prý jsem spratek z města. To ale nebyla pravda. Onic lepší to neměla Darija (ta kamarádka). Taky pocházela z města a když sem přijela, děti ji všechno hezké oblečení a jiné vlastnictví spálili. Když si šla stěžovat, dostala pár facek. Hrůza že? My jsme ale museli přivírat oči.
Tohle je jedna s fotek, kterou s ní mám ale tadyta je má nejoblíbenější:

Párkrát jsem tajně do města zajela a kooupila si za "své" peníze, které jsem dostala od jednoho hodného pána, který mě tajně zaměstnal u něj na statku, trochu modernějších věciček. Něco jsem koupila i Darji.
Když jsme si ty věci oblíkli, dostali jsme další rány od děcek z vesnice a pak i od babizny.
Nemohla jsem ten nátlak vydržet a společně s Darjou jsme se domlouvali, že odjedeme. Pryč. Klidně i s pár zavazadly a rohlíkem v batohu. Žádná z nás to nemohla dál snášet. Bohužel jsme ale nevěděli, kam jet.
Já jsem chtěla hledat rodiče, ona zase ztracenou svobodu. Prostě jsme ani jedna z nás nevěděla, kam jít. Neměli jsme nikoho. Jenom sebe navzájem.

"Běž uklidit půdu" prskne na mě baba, když se s trhnutím probudím do slunečného rána.
"Jo, už jdu" zabrblám a baba s kyselým ksichtem bouchne dveřmi.
"Trochu jsem utřela prach tam, pak tam jsem umyla podlahu a pak odnesu ty krabice" přemýšlím a omylem zakopnu o jednu z krabic, která vyčnívala pod starými hadry.
"Co tam asi je" zamyslím se a začnu se přehrabovat papíry. Chvíli t byli učty ale pak jsem objevila hromadu obálek, které byly adresovány mě.

Rychle jsem z nich strhla papír a i přes ty roky jsem poznala mamčino a ta´tkovo písmo. Dočetla jsem se spoustu věcí ale tu nejhlavnější jsem měla pořád v hlavě. MÁM ZA NIMI PŘIJET!
Konečně! Konečně můžu vypadnout. Očima jsem přelítla adresu a zapamatovala si město.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Thu May 10, 2007 12:40 pm

"Okamžitě mi to dej" uslyším za zády babu a strhnutím dopisy schovám. Bylo pozdě. Násilím si dopisy vzala a zavedla mě před krb, kde je před mými oči spálila. To jsem se neudržela.
"Tak a dost! Mám vás plné zuby!!! Už mě tu víckrát nespatříte. Sbohem" a otočím se. Babka mě chytně za límes trička a zvedá ruku na potrestání. Já jsem ji však odstrčila. S hrůzou v očích mě pozorovala co udělám ale já jsem si jenom odfrkla a šla pryč.
"Georgíííííííí" zařve na mohutného chlapíka.

Ten budil respekt u všech a i já jsem se ho moc bála. Pokaždé, když jsem udělala průšvih, poslala na mě toho hromotluka. Sice mě většinou mlátila ona, ale když jsem dospěla, začala se mě bát a tak přišel na řasu George.

Rychle jsem sbalila to nejcennější a utíkala pro Darju. Našla jsem jenom dopis, že je u rybníka a že mám přijít. Vydala jsem se tedy za ní. Tiše jsem proklouzla kolem George a utíkala k rybníku. Tam na mě čekala a když uviděla můj i svůj batoh v mých rukách (rovnou jsem ji sbalila všechny věci s sebou) s otazníkem v očích se na mě podívala.
"Rychle, pospěš si" okřiknu ji a vydáme se cestou přes les.

"Auuuuuuuuuuu" vykřikne po chvíli a když se otočím, uvidím jak je ve spárech George, který se na mě vítězoslávně usmál.
"Tak a mám vás" zachechtá se.

"Sarah uteč!!!" křikne na mě ale já nejevila známky pohybu. "Prosím, já za tebou jednou přijedu, ať už budeš kdekoliv. Jenom na mě nezapomeň" a po její tváři uvidím kapičky slz.

"Nezapomenu, slibuji žese pro tebe vrátím" a uteče dál do lesa. Ke slzám nemám daleko a ještě v tu chvíli jsem se zapřisáhla, že se pro ni vrátím.

Utíkala jsem co mi nohy stačily a když jsem dorazila k vlakovému nádraží, koupila jsem si lístek a jela pryč. Konečně svobodná!!!
Cesta utíkala pomalu a padl večer. Jela jsem nejméně 2 hodiny a když jsem vystoupila na nádraží, kde skoro nikdo nebyl, koupila jsem si v bufetu bagetu a pití a uvelebila jsem se na lavičku, kde jsem později strávila i noc.
Probudila jsem se až druhý den večer, když mě nějaká stará stařenka probudila a pohoršeně se na mě zadívala. Rychle jsem vylovila peněženku a podívala se na mé ubohé uspory. Na poslední jídlo a cestu mi ještě stačilo ale co pak??? Nad tím jsem nepřemýšlela a vduchu si opakovala jméno, které jsem nesměla zapomenout.
"Krasohlídkov, Krasohlídkov, Krasohlídkov" opakuju si v duchu a koupím si lístek na cestu do ráje.

Autobus zajel do prava a já uviděla poprvé v životě Krasohlídkov. Uviděla jsem lidi, kteří se tvářili fajn a díky bohu tam nebyli žádné slepice a já nevím co ještě. Vystoupila jsem a šla se podívat na jejich oficiální mapu.
Krasohlídkov nebyl vůbec malý, spíše naopak. Nevěděla jsem, kde začít a tak jsem brouzdala ulicemi.
Na chvíli jsem si odskočila převlíct se za nějakou budku, která smrděla močůvkou. Alespoň mám jistotu, že mě tu nikdo neuvidí, protože by se k tomu smradu nikdo nepřiblížil. Vytáhla jsem svoji nejlepší oblečení, abych mezi lidi zapadla a šla jsem ulicemi dál do centra.
Myslela jsem si, že jsem uplně ztracená a když mě začali opruzovat nějací kluci, dostala jsem strach, jako před 7 lety.
Pak se do mě pustili. Nevěděla jsem, proč to dělají ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem utéct. Uviděla jsem nějakou babičku a když jsem ji poprosila, jestli by mi nemohla pomoct ujistila mě, že ji zavolá a utekla. Se smutným obličejem jsem tam zůstala uplně sama.

Pak se mě zastala jedna holka, která se náhle objevila. Měla jsem nesmírné štěstí a tak jsem šla za ní. Bohužel se pustili do ní. Naštěstí se tam objevil kluk, který jejich utok odvrátil a společně jsme utekli.
Dorazili jsme do nějakého domu a když ti dva zmizeli v koupelně a já si mohla nabídnout pití, šla jsem si ho tedy vzít. Celý den jsem nepila. Opatrně jsem nalila z láhve colu a vychutnávala si ji. Takovéto pití jsem neměla 7 let a konečně jsem si ho mohla dopřát. Tam jsme pili jedině vodu a to ještě špinavou.
Pak jsem se ale lekla, když jsem se podívala do okna. Uviděla jsem tam George. Vážně, doopravdy si nevymýšlím. Sklenici jsem upustila a poté jsem uslyšela dunivé kroky ze zhora.

"Moc se omlouvám" a začnu střepy uklízet. Kluk mi pomohl a holčina zatím šla pro smetáček a lopatku.
"Prosímtě vyřiď Kate, že už musím jít a že se jistě někdy potkáme" otočí se na mě a já kývnu.

"Díky. Ahoj"
"A-ahoj" vykoktám.
Pak se objevila holčina, která zřejmě byla ta Kate a pobídla mě, abych si sedla a vše řekla. Vše jsem ji stručne vysvětlila. Naštěstí mi uvěřila.

Poté mi dokonce uvařila jídlo, ze kterého se mi sbíhaly sliny a vděčně se zakousla. Pak jsem si uvědomila, že jsem nechala všechny své věci na tom místě, kde jsem potkala ty kluky. Několikrát jsem společně s Kate pročesali místo, kde se vše odehrálo ale nic se nenašlo. Stejně tam byla jedna mikina a tričko. Všechno potřebné jako občanku atd... jsem měla po kapsách ale hlavně to nejdůležitější:fotku mamky a taťky, kterou jsem pořád tiskla k sobě.
Když jsme dorazili navrhla jsem, že se klidně vyspím na lehátku na balkoně, protože mi Kate nabídla společné bydlení. To jsem si na ní cenila. Ikdyž mě nezná, hodlá mi pomoct. Je to hodná holka a konečně jsem potkala někoho, kdo by se mohl o mě zajímat a který mě bude mít rád.
Půjčila mi její košili, kterou nosila v mých letech. Moc se mi zalíbila, byla taková strašně roztomilá.

Šli jsme si lehnout do postele, kde jsme si chvíli povídali a pustili jsme si rádio a ani ne po pár písniček usnuli.

Nevím proč, ale konečně se můj život změní a doufám, že tu své rodiče najdu. Neměla jsem ale klidný spánek a ve 3 hodiny ráno jsem se probudila s kapičky potu na čele.
Můj tep se zrychlil a já měla černo před očima. Zdálo se mi, že mě George chytil. Naštěstí jsem se probudila v místnosti, kterou jsem poznala a oddychla si.
Itak jsem skoro nespala a do ranních hodin, než jsem konečně oči zavřela jsem přemýšlela, jestli ten v tom okně byl opravdový, nebo jen můj výplod fantazie. Doufám, že to bude možnost druhá. A navíc by mohl něco udělat Kate a to bych si neodpustila.
Únava byla ale silnější a kolem páté hodiny jsem usnula.


Ráno:
Ikdyž jsem usnula velice pozdě, vstala jsem vyspaná do růžova.

Kate ještě spala a tak jsem ji chtěla překvapit snídaní. Sice bych si tu neměla dělat co se mi zlíbí, ale chtěla bych jí tímto poděkovat a pomáhat ji.
Šla jsem po schodech dolů a po špičkách si to namířila do kuchyně. Začala jsem vytahovat vše potřebné ale strašně potichu, abych Kate nevzbudila. Přeci jen to má být překvapení že?
Tak tedy dělám specialitu, kterou mě naučila maminka. Je to něco jako Kus-kus, ale lepší.
Když pochvíli kontroluji v troubě, zda-li se mi nic nepřipálilo, uslyšela jsem za sebou kroky. Kdo jiný než Kate se na mě pobaveně usmíval.

Pozdravili jsme se a Kate šla prozatím do sprchy. Takže moment překvapení nenastal a já naštěstí už servírovala. Svůj výtvor jsem dala na stůl a čekala na porotu, jak ho ohodnotí.
Porota se dostavila včas a zřejmě ji chutnalo. Ani nevíte, jak jsme v té chvíli byla šťastná. U babizny jsem nesmělo moc vařit a když už jo, tak všichni říkali, jak je to hrozné a přitom si pořád přidávali. Itak jsem z toho byla moc smutná.
Pak ale nastalo něco, co jsem vůbec nečekala... Kate mi nabídla, že by mi něco půjčila na sebe. Bylo mi to ale blbý a tak jsem protestovala. Marně samozřejmě a než jsemse nadála, zazvonil zvonek a v něm se objevila rusovlasá holka, která Kate podávala kufry. O nečem se bavili a když odcházela, nakoukla jsem přes Kate. Hvízdla jsem. Na silnici stál bourák, který nemá kde kdo.
Podívala jsem se na Kate, která nevypadala moc šťastně. Už předtím jsem poznala, že je někdy zamlklá a když jsem se v noci převalovala na posteli a podívala se, jak si vede ona, tekla ji jedna slza za druhou a pořád něco mumlala.
Nechtěla jsem se ji ale vyptávat, protože to třeba nemuselo být příjemné téma a tak jsem to nechala plavat. Kate mě nejdříve namalovala, pak mi udělala drdol a nakonec svůj výtvor ukončila šatníkem, kde vybrala moc hezké oblečení. Musela jsem uznat, že se v tomhle umí orientovat.
Pak mi půjčila notebook a šla dolů. Uslyšela jsem nejdříve telefon a pak mobil. Nevěděla jsem však, kdo volá ale není to moje starost. Je to soukromí Kate a ne moje. Pak uslyším zaklapnutí dveří a hlasy, které se rozléhaly po baráku. Itak jsem se zabývala hrou, která byla k dostání na internetu a hlasů si nevšímala.
"Sarah, já teď půjdu na chvíli ven. Zvládneš to tady?" zeptá se mě Kate, která se znenadání objeví vedle mě.
"Ano" přikývnu.
"Ale zamknu tě, nikdy nevíš, kdo chodí po ulicích" a já podruhé přikývnu a Kate zmizeli tak rychle, jak přišla.
"Co se asi stalo" podivím se ale znovu se zahledím do obrazovky.
Šla jsem na různé stránky, které hlásali pořád to samé ale něco mě přeci jen zaujalo. Málem jsem se sebou sekla, když jsem uviděla stejný erb, který mám na přívěšku. Nejvíc mě ale dostalo, když pod erbem stálo, že je to typický znak královské rodiny.

"To není možné, já určitě nepocházím z nějaké rodiny, která je ještě ktomu královská" ujišťuji se ale z erbu nespustím oči. Přívěšek byl na 100% stejný. Kamkoliv jsem se podívala, jestli to není náhodou obyčejná tretka, nic se nenalézala. Klikla jsem na odkaz, abych se dozvěděla víc ale ukázalo se mi Japonsko, kde rodina pobývá.

"Tohle je slepá stopa. Já měla v dopise napsáno, že pochází z Krasohlídkova, a ne z Japonska ale i přes pro a proti jsem se rozhodla letět do Japonska. Moc peněz jsem neměla, natož na letenku ale znám pár triků.
Sbalila jsme si jenom to nejpotřebnější a odemkla si zevnitř.

Letiště:
"Prosím vás, pusťte mě tam. Tatínek mě nejspíš už hledá" udělám psí oči na recepční a ta dá vědět jednomu bodyguardovi, který mě měl odvéstl k letadlu.

Nevěděla jsem, co dělat, protože jsem si vše vymyslela. Nakecala jsem ji, že v letadle je můj taťka a že mě musel ztratit a že moji letenku má. Zalhala jsem hromotlukovi, že potřebuji na záchod a i přes jeho protesty jsem došla na toaletu a zamkla se. Bylo tam okno, které mě zachránilo a v tu ránu jsem byla zase volná.

Pak jsem hromotluka pojistila, aby se nemohl dostat pryč ze záchodů a šla k recepční. Ještě jsem si drze přistoupila až k ní za přepážku a spustila:
"Tak jsem měla pravdu. Tatínek vás pozdravuje a říká, že je vše v pořádku. I ten pán, co tam se mnou byl vám vzkazuje, že je vše O.K. ale že si musel odskočit na WC ale zachvli příjde. Tak nashledanou." usměji se.

"Na-nashle" zakoktá recepční a ještě uslyším telefonát, kde jsem uslyšela:"Tohle si Marcel odskáče".
S vítězoslavným šklebem jsem se zamkla do místnosti pro kufry a doufala, že mě tu nikdo nenajde. Nevím, jak dlouho jsem letěla ale když jsem se nějak propašovala zpět na pevnou půdu pod nohama, zasmála jsem se.
"Sakra! Tohle jsem fakt netušila, že se dá tak lehko projít" a šla jsem do temného lesa, který byl kousíček od letiště, abych se tam prospala.

Ráno:
"To se mi snad jenom zdá! Už tu chodíme asi hodinu a ten blbý motel nemůžeme najít" vzteká se někdo na parkovišti a já ten hlas poznávám. S trhnutím se probudím a spatřím Kate, jak se zlostí hází mapu na zem a toho kluka, kterého jsem potkala u ní doma, jak se směje a mapu zvedá.


"Doprdele!" ulevím si. Tohle jsem fakt nečekala. Proč letěli za mnou? Nebo si snad usmysleli, že pojedou na dovolenou a zrovna sem?

Potichu je sleduji a když s usměvy na tváři pozorují budovou, kterou na poprvé našli a vchází dovnitř napadlo mě, že to zřejmě bude dům, kde se ubytovali. Přikradu se za roh a dění u recepce pozoruji. Kate, která každou chvíli zívne se nemůže dočkat, až dostanou klíč a ona si půjde lehnout a Patrika (jak jsem během cesty slyšela, že mu Kate říká), jak něco mele anglicky. Nakonec jim recepční s usměvem klíč podal a Kate rychlostí blesku vyšlapala schody.
Pak jsem ale byla málem prozrazena, když se dveře rozletěli a v nich spatřila Patrika, jak s nervozním hlasem mluví s někým po telefonu a jde k malému posezení vedle hotelu. Chvíli ho pozoruji a pak se vydám ke Kate.

Jenom jsem musela tiše proklouznout kolem recepčního( v tom mám praxi) a než jsem se nadála, uviděla jsem pokoj, který hledám. Nejsem hluchá a když jim recepční předával klíče, uslyšela jsem anglickou číslici-8.
Se zaťukáním mi Kate otevřela s láhví coly, kterou upustila. Nemohla věřit svým očím, koho vidí.
Já vlastně taky ne a věděla jsem, že to dobře nedopadne....

Pokračování příště.....

---------------------------------
Pro Dennissiu:Tak tě moc nepotěším, protože jsem se rozhodla zapojit Aldena do děje dříve, než jsem měla v plánu. Twisted Evil Doufám, že tě to nepřizabije ale můžeš si být jistá, že Patrik nezůstane na suchu. Wink Very Happy
Kimm:Pro tebe to je jistě dobrá zpráva :lool: Wink
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri May 11, 2007 12:58 am

46. kapitola:
"No to si snad děláš srandu!" vyjedu na Sarah, která se na mě dívá jako by se nic nedělo.
Ptáte se, jak můžu mluvit se Sarah? Tak vám to vysvětlím hezky po pořadě.
Když jsme přistáli, stáli jsme na parkovišti a hledali cestu k motelu. Musel se toho ujmout Patrik, protože kvůli mě jsme bloudili celé hodiny. Když jsme dorazili na místo, začali jsme domlouvat vše potřebné. Zůstaneme tu týden. Celý týden hledání.
"To by mohlo stačit" pomyslela jsem si ještě ve chvíli, kdy jsem neměla ani potuchy, kde Sarah hledat ale když jste unavení z cesty, kterou jste už tak prospali, nemůžete se divit že ten, kterého hledáte vám zaklepe na dveře a směje se na vás od ucha k uchu.
A tady jsme skončili:
Sarah usměv rázem zmizel a dostrkala mě do pokoje. Patrik zatím obvolával příbuzný, takže jsme měli pokoj sami pro sebe. Dala jsem si ruce v bok a pokývla, aby mohla spustit.
"Já vím, že seš naštvaná..." začne ale já ji skočím do řeči.

"NAŠTVANÁ?! Víš jaký jsem o tebe měla strach??!!!" začnu řvát přes celé kolo.

"Kate uklidni se! Jak vidíš, jsem živá a zdravá! Teď mě poslouchej, vše ti vysvětlím" a taky se tak stalo. Poslouchala jsem do posledního slova a pak se sesunula na gauč.
"Jsi ty vůbec normální?" špitnu po chvíli. "A jak si seš jistá tím, že svoji rodinu najdeš tady? Vždyť je to nemožné a navíc se to dozvědět s internetu... vždyť takový erb může mít více rodin" podívám se na ni.
"Ale je to jediná stopa, kterou mám. Nemůžu to vzdát. Potom všem, co jsem kvůli tomu přetrpěla si snad můžu dělat co chci" rozhodí rukama a já si uchechtnu.
"Tak to si jenom myslíš! Už když jsi mi říkala, jak ses dostala do letadla mě dělá po těle husí kůži. Kdyby tě chytli, tak tě dají do děcáku a můžeš jít do horšího baráku, než jsi byla předtím." hodím na ni pohled vraha a ta na chvíli umlkne.
"Já vím" řekne po chvíli a přisedne si ke mě.
"Co teď chceš dělat? Patrik se každou chvíli vrátí a to si piš, že budeme volat sanitku, protože dostane infarkt hned u dveří! Sám všechno zorganizoval, aby jsme sem mohli letět a ty si sem příjdeš a-a......" začnu koktat, protože nevím co říct. Vím, že se teď chovám hnusně ale co by jste dělali na mém místě vy?

Doufala jsem, že Sarah najdeme co nejdřív ale že tak brzo... to je prostě na infarkt, vážně.
"Fakt nevím" schová obličej do dlaní. Uslyším hlasitě škytnutí a při té chvilce bych ji odpustila vše. Konejšivě jsem ji objala.
"To bude dobrý. Když už jsme tu, tak ti pomůžeme něco zjistit a navíc si to užijeme" plánuju docela príma dovolenou. "Ale slib mi, že už takhle nebudeš utíkat a že mi vše řekneš" dodám a ta se mi ubrečenýma očima podívá do tváře a s lehkým usměvem přikývne.

Poprvé za celý svůj život jsem se cítila, jako bych měla mladší sestru. Byla jsem už od dětství jedináček a všichni, kteří měli sourozence mi říkali, že mám vážně štěstí ale to nebyla pravda. Nemohla jsem si s nikým hrát, když jsem měla domácí vězení, nebo se bavit o čistě sourozeneckých věcech a dokonce mi chybělo i to, že jsem se s nikým nemohla rvát. Jane má malou sestřičku, kterou podle svých slov nenávidí ale myslím, že si vymýšlí. Pokaždé, když jsem k nim přišla si dělali naschváli ale pak se udobřili. Vládla tam taková pohoda, kterou jsem nikdy nezažila a možná proto se tolik těším na mimčo.
Když jsem si se Sarah povídala, aby jsme se obě dvě odreagovali, bylo mi strašně fajn. Když jsem na ni začala křičet bylo to tím, že jsem o ni měla strašný strach. Jako by to byla vážně má sestra. Stačil den a já si ji oblíbila a měla ji ráda. Kdyby se ji něco stalo, nikdy bych si to neodpustila. Kdyby nenašla svoji rodinu, šla bych za mamkou a taťkou a promluvila si o adopci. Zíráte co? Ale itak si přeji, že její rodinu uspěšně najdeme.

Někdo vzal zak kliku a s tichým zavrznutím jsem spatřila Patrika, jak se od ucha k uchu směje.
"Tak co, už si se zabydle..." a náhle utichl.

"Ehm... Patriku... tohle je Sarah, jak už jistě víš" rozpačitě se usměji a Sarah nasadí profesionální usměv od ucha k uchu.
"Teď už nic nechápu..." zakroutí hlavou a já začnu vypravovat. Tak jako vždy. Sarah mě někdy předběhla a vyprávění dokončila. Na Patrikovi jsem obdivovala jeho charakter. Prostě klidný, naslouchavý, hodný, pohodový, trpělivý.... ano trpělivý, to hlavně v tuto chvíli hrálo podstatnou roli.

"Takže co teď?" zeptá se nás dvou, když obě dvě s jazykem smotaným někde až v krku dokončíme vyprávění.
"Budeme hledat společně se Sarah" usměji se.

"Samozřejmě, otom není pochyb." usměv mi oplatí a otočí se k Sarah. "Takže Sarah, máš vůbec kde bydlet? Ne? Tak to nevadí, můžeme poprosit recepčního o nějaký jiný pokoj, nebo si sem dát přistýlku a můžeš tu na ten týden pobývat s námi" zamyslí se rozumně.
"To by bylo užasné ale myslíš, že mu to nebude vadit?" vykulí Sarah hnědé oči a Patrik pokrčí rameny.
"Jestli jo, budeš tu načerno" zasměje se.
"Doufám, že to klapne. Recepční vypadá na docela hodnýho chlápka" a zvednu se z gauče a všichni tři jdeme k recepci.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri May 11, 2007 12:59 am

Dopadlo to více než dobře. Dostali jsme jiný pokoj (samozřejmě jsme si museli připlatit) a navíc nám dal zadarmo i lístky do místních lázní. Určitě je využijeme, ale až bude po všem. Začal blázinec, kdy jsme museli všechno dát zpět do kufrů a tahat je do pokoje č. 10, který byl naschvál až na konci chodby.
"Achjo" zaběduje Patrik, když se mu znovu rozdrnčí mobil v kapse a podívá se na číslo. Trochu jsem nakoukla abych zjistila, kdo ho to pořád otravuje a na displeji jsem uviděla jméno Alex.
"Holky omluvte mě. Zase otravují" zaběduje a u schodiště hovor přijme. Už z takové dálky jsem uslyšela, že osoba na drátě křičela, jako by ji mučili.
"Kdo ho pořád otravuje? Už když jsem šla za tebou mu někdo volal a nevypadal moc šťastně" přimhouří Sarah oči a obě dvě se díváme ode dveří na Patrika, který trpělivě odpovídal.

"Nějaká Alex" pokrčím rameny a Sarah si mě změří pohledem. "Ehm... omylem jsem to přečetla na displeji" začnu se vykrucovat ale Sarah se už na víc neptala.

"Nemusí to být holka, může to být i nějaký kluk" zašklebí se na mě a já se zasměji a s klapnutím dveře zavřu.

Začala pranice s kufry. Patrikovy jsme nechaly ležet v rohu, protože to bylo jeho soukromí, do kterého mu nebudem lézt a začali jsme vybalovat mé. Vzala jsem si vše potřebné ale plyšáka, který mi vždy dělal společnost jsem doma nemohla nechat. Já vím, někdy se chovám dětinsky.
10 minut nám trvalo, než jsem vše poskládali, nastalo 20 minut, kdy jsme popíjeli plechovky pepsi a čekali na Patrika, 30 minut, kdy jsme to pomale vzdali a začali hrát karty, hodina, kdy jsme se rozhodli jít se projít po Japonsku.
Patrikovi jsem naškrábala dopis, že jsem se šli projít a klíče jsem šla dat na recepci, kdyby náhodou neměl čím otevřít dveře, tak aby si je vyzvedl zde. Měla jsem štěstí, že Sarah umí Japonsky, jinak bych byla ztracená.
Bloumaly jsem ulicemi, kde se na nás šklebil každý Japončík a ukláněl se, jako by jsme byly nějaké královny. Lidi, které jsem tu doposud potkala se mi jevily jako šťastné osoby. Pokaždé jsem spatřila buďto mladý pár, který se pokaždé zastavil a obejmul se, nebo pár manželský, který měl školní léta za sebou a povídali si na lavičce. Tu a tam se líbli na pusu.
Skoukli jsme pár butiků a já se nemohla nabažit různými modnímy trendy. Vzala jsem si docela dost peněz a tak jsme si něco koupili. Obě dvě jsme se rozhodly pro trička a nějakou tu blbost jako třeba sluneční brýle ze stánku.

Měli jsme se fakt fajn. Když se blížil večer, vrátili jsme se zpět. S veselou náladou jsme byli v cukuletu u dveřé č. 10 a zatáhli jsme za kliku. Nic se nestalo a když jsme tam jak blbci stáli a zkoušeli dveře otevřít, Sarah se zeptala recepce, jestli si Patrik klíče vyzvedl. Nevyzvedl a s popřáním na dobrou noc nám recepční podal klíče.

"Kam se vypařil?" podívá se na mě Sarah a já pokrčím rameny.
"Třeba má nějaké vyřizování. Počkáme na něj, třeba každou chvíli přijde."
Čekali jsme a čekali. Sice jsme čas nekontrovali, protože jsme blbli a dělali si různé učesy, ale když přecijen odbilo 11 večer, začala jsem mít o Patrika strach. Sarah zatím šla do postele a tvrdým spánkem usnula.

Náhle jsem uslyšela zašramocení a ve dveřích se objevil Patrik s docela dobrou náladou.
"Patriku kde jsi byl? Měla jsem o tebe starost" syknu tiše, abych Sarah neprobudila.
"Starost?" uchechtne se a udělá psí oči, přičemž ho bouchnu do zad a tlumeně se zasměji. "Byl jsem zařizovat něco, co se vám bude líbit. Zítra se sejdeme s rádcem královské rodiny. Myslím tu rodinu, za kterou se vydala" a pohodí hlavou k Sarah, která ze spánku něco žbleptala.

"Fakt?" užasnu.
"Jo, ale ještě docela pozitivní novinka. Opravdu se jim ztratil následník trůnu, takže to možná Sarah může být. Ještě, než jsem odešel jsem Sarah tajně vyblejskl na telefon a ukázal mu ji. A víš co řekl?" napíná mě dál.
"Ne... co?" vydechnu a můj dech se zastavil.
"Podoba je šílená a možná, že jsme našli následníka trůnu" řekne vítězoslávně. Já se však zatvářila jinak, než si představoval.
"Mě se to nějak nezdá. Všechno jde strašně rychle. Jsme tu teprve den, a už je po všem? Prostě se mi to nějak nelíbí" a pohledem sklouznu k Sarah.

"Ale notak Kate, třeba je to vážně ona a konečně najde svoji rodinu" obejme mě kolem ramen
.
"To doufej" uchechtnu se a jdeme společně do kuchyně pro láhve coly a do jedné hodiny ráno si povídáme.

Avšak byl tu problém, který nikdo z nich nečekal:
"Takže holčička myslet, že se schovat před Georgem? Tak to se mýlit, George moc chytrý" říká si pro sebe osoba, která se dívá z lesíka na motel a kouřil jednu cigaretu za druhou.
Avšak George nebyl sám, kdo se do Japonska vydal.
Alden, který se dozvěděl o nečekaném výletu se rozhodl jet sem, aby se vše vyřešilo a mohlo se vše vrátit zpět k normálu. Avšak nastal problém, který Kate možná ani nepochopí: Alden vzal s sebou i Michell, která si od tohoto výletu slibuje více, než jen přátelství a je odhodlaná přebrat Aldena na svoji stranu za každou cenu.
Jak toto vše dopadne? Co si Kate pomyslí, až uvidí Aldena po boku Michell? A hlavně: Vyřeší se tímto způsobem něco, nebo tento výlet korunuje konec?
Jedno se ví jistě: Může to být začátek konce, kterému nikdo nezabrání. Nebo snad ano?
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri May 11, 2007 1:00 am

47. kapitola:Alden znovu v obraze aneb Alden v Japonsku!
"Tak mockrát vám děkuji, že jste mi to řekla paní Thomson. Naschle" a se zvláštním pocitem sluchátko zavěsím.

Zrovna nedávno, kdy jsem se chtěl vydat do už tak známého domu se dozvím novinu, ze které se mi pořádně zatočila hlava. Kate odletěla do Japonska! To bych teda nečekal. Ale proč zrovna tam?
"Aldene? Jsi tu?" promluví někdo z druhé místnosti a já vzdychnu.
Michell, kterou již všichni jistě znáte musela na jednu noc přespat u mě. Nééé! Není to tak, jak to vypadá! Má zrovna nějaké problémy a neměla, kde být a tak jsem ji nechal na jednu noc u mě. Sám jsem si ustlal na gauči protože sdílet s mojí ex jednu postel... to by možná nedopadlo dobře a právě že já nechci, aby to vůbec nějak mezi náma dvěma dopadlo.
"Zachvíli mi přijde pozvánka od Kate, že se bude vdávat" uchechtnu se a mlíko rozliju po celé lince. Nezajímal jsem se o to a nechal mlíko stékat.
Zabořím lžičku do cereálii a začnu se nevrle cpát. Už ani má nejoblíbenější snídaně mi nechutnala. Už jsem nedostal nanic chuť.
Mobil se mi ozve dvojitou vibrací a já ho znuděně zvednu. Neměl jsem chuť s nikým se vybavovat ale když jsem zjistil, že je to jenom SMS zpráva, oddechl jsem si. Avšak trochu jsem se divil, protože mi ji poslala Jane.
Sice je to má dobrá kámoška, ale spíše mi volá nebo se staví. Sms mi posílá jenom výjmečně.

Čauky Aldene :-)
Potřebovala bych s tebou nutně mluvit. Nejlépe teď hned, protože zrovna stojím před tvým barákem :-D

Jane
"Cože??" zasměju se a schválně se jdu kouknout z okna. Málem to se mnou seklo, když na mě mávala rusovlasá Jane. "Ta holka mě vážně nepřestala překvapovat" zašklebím se a jdu na sebe něco natáhnout, abych u ni byl co nejdřív.
"Ahoj Aldenku! Tak co, jak ses vyspinkal?" začne na mě šišlat. Avšak podle jejího výrazu, který vypadal zcela vážně se jistě tak jako já dozvěděla, kam Kate fukla.

"Ahoj" odpovím opatrně. "Vyspal jsem se hrozně, protože mě zbudil telefon" oplatím ji škleb.

"Takže ti paní Thomson už volala jo? A ty tu jen tak stojíš a nic neděláš?" vyjede na mě ale když si všimne mého překvapeného výrazu blbce, vzdychne. "To bude těžší, než jsem myslela"
"Co by mělo být težší? A jinak, co bys ráda?" zaujmu bojovnou pozici.
"Co bych ráda?" opakuje po mě. "Ráda bych, aby jsi něco udělal!" podívá se mi tvrdě do očí.
"Já?! Co bych měl zrovna já udělat?" podivím se.

"Jedině ty dostaneš Kate zpět sem!" přestane chodit kolem horké kaše.
"Tak to bych neřekl. Kate je pěkně tvrdohlavá a navíc se mnou nepromluví ani jedno blbý slovo!" vyjedu na ni jak ona před chvíli na mě.
"To bych neřekla. Mě by možná poslechla, ale chtěla jsem to nechat na tobě. Navíc když tam jela s nějakým klukem, který je náhodou její soused a se kterým ses jistě potkal na soutěži kapel a který po Kate pokukoval pěkně dlouho, tak se nemůžeš divit, že zrovna tebe prosím o pomoc." a vítězoslávně se na mě podívá.
"S jakým klukem? A proč bych se do toho pletl já?"
"Asi proto, že si všechno zavinil" řekne mi tvrdě.
Měla pravdu. Mohl jsem zato já ale přeci na mě nemůže házet špínu pořád? Nebo si to snad zasloužím? Něco mě táhlo, abych zůstal tady ale víc jsem chtěl letět za Kate. Situaci mezi mnou a Jane pohnojila příchozí Michell, která byla jenom ve spodním prádle a věnovala jeden z jejích..ehm... nejsladších usměvů.

"Aha" řekne nakonec. "Chudák Kate. Myslela jsem, že to není pravda ale když ji vidím na vlastí oči, chce se mi z tebe zvracet!" a je na odchodu.
"Cože? Očem to mluvíš?" chytnu ji za ruku.
"Očem?" vytrhne se mi ze stisku. "O ní! To ona byla zapřičinění toho rozchodu? ONA?! Už zase?! To je vrchol! Keren s Kristýnou tě vyfotili, jak jsi s ní u baru a docela dobře se bavíte. Vyfotili vás a víš co udělali? Ty fotky ukázala Kate. Doufám, že se z toho holka vzpamatuje! Najít si hned náhradu. Ani se těm dvou nedivím, že ji to ukázali. Aspoň uviděla tvoje pravé já!" znechuceně se na mě podívá ale to ji zase čapnu za ruku a pořádně s ní zacloumám.

"Cože? Kate? Ale já s ní nic nemám!" pohodím hlavou k místu, kde přešlapovala Michell. "Nech mě to vysvětlit!" prosebně se na ni podívám.

"Vždycky jsem tě měla ráda Aldene ale Kate je má nejlepší kamarádka a já nedovolím, aby jsi ji ničil život. Změnil ses" zní její poslední slova.
Pustím ji. Neměl jsem sílu vyptávat se dál. Z tohohle rozhovoru mi bylo nanic. Bylo mi na zvracení. Ze sebe! Jane měla pravdu. Otovíc se mě dotkly ty fotky. Jak asi vypadaly? Jak to Kate pochopila? Notak jak asi že?
Tvrdě se podívám na Michell, která mě zavětřila a rychle zmizela za dveřmi. S velice blbou náladou jsem se vrátil zpět.
Začal jsem házet věci do kufru. Letím za ní! Je mi jedno, kolik prodělám, či dokonce z tohohle výletu nebudu mít nic, hlavně chci vše dát zpět do normálu. I kdyby mě Kate nechtěla poslouchat!
"Aldene?" pípne někdo za mými zády. Byla to Michell.
"Co je?" obořím se na ni.

"Ty někam jedeš?" podívá se na kufr.
"Ne, jenom si balím kufry do Japonska." odseknu a zakroutím hlavou.
"Jedu s tebou! Mám tam známí a....." nestačila doříct svoje odůvodnění.

"Tak to teda ne! Už tak jsi mi toho způsobila dost nato, aby mě nesnášela osoba, kterou bych si nechtěl nikdy znepřátelit." odseknu.

"Ale můžu ti pomoct a navíc to Kate můžu říct sama, že spolu nic nemáme. Známe se a tím pádem mě bude taky poslouchat. A navíc bych ti mohla pomoct! Mám spoustu známích zrovna v Japonsku. Můžeme u nich bydlet! A nebudou nám na obtíž! A navíc umím perfektně jazyky, takže bych se ti mohla hodit i po této stránce!" pokračovala by tak dál, když jsem ji gestem naznačil, aby přestala a zauvažoval jsem.

"Kdyby jela se mnou, tak by to vážně potvrdit mohla a taky by mi docela píchla. S jazyky to mám zase dost špatný." řeknu si v duchu a otočím se na osobu, který skoro nedýchala, jaký vyzní slova z mých ust.
"Tak dobře" přivřu oči. "Sejdeme se na letišti. Já už všechno obstarám" a ta se mi pověsí na krk.
"Děkuji ti!" usměje se a z domu vystřelí jako střela.
Nebyl jsem moc nadšený. Tušil jsem, že to nedopadne dobře.
"Nedopadne to dobře, nedopadne to dobře" opakuju si pořád už při cestě a pokračuji, ikdyž už jsem u recepce a vedle mě stojí Michell, která se pokaždé očkem na mě podívá a usměje se.

Už v letadle jsem se snažil ji nevnímat ale ona pořád něco mlela a mlela. Nemohl jsem ji to mít za zlé ale i tak mě tím pořád otravovala. Nejlepší bylo, když konečně usnula. Měl jsem klid
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri May 11, 2007 1:00 am

Avšak když letadlo přistálo, začalo to znovu!
Mlela a mlela až jsem si myslel, že jsem se s nad pomátl a tešil se, až se konečně uvidím s pravou Japonskou rodinou. Nikdy jsem je osobně neviděl.
Když bylo vše zajištěné byl jsem rád, že už konečně mohu zalézt do postele a spát. Bál jsem se obrazu uvnitř protože většinou se při takovýchto situacích objevím v manželské posteli po boku někoho, koho bych tam mít nechtěl.
Naštěstí tam byly postele dvě a já si oddychl.
"Aldene? Co uděláš jako první? Japonsko je velké město a já znám docela dobrou restauraci, do které chodí docela dost lidí a mohli by jsme je tam potkat" udělá na mě přicházející Michell smutný výraz.

"Restaurace?" protáhnu se a upřeně se na ni podívám.
"Ano, a aspoň by jsme z tohohle výletu něco měli"
"Možná jo, ale zítra určitě ne. To se kouknu po okolí" pokrčím rameny a jdu do postele.

Věděl jsem, že si od tohoto výletu slibuje víc, než já a tak nechci, aby se něco takového stalo.

Když jsem se probudil do krásného rána, protáhl jsem se a šel do koupelny. Měl jsem štěstí, protože jsme v domě byli sami. Jak řekla Michell, párkrát za námi příjdou skontrolovat, jestli je vše v pořádku a jdou do vedlejšího domu.
Osprchoval jsem se, oblékl se a potichu šel ven, abych Michell nevzbudil.
Konečně sám! Prochodil jsem celkem dost ale bez výsledků. Kate sem mezi obličeji různých japončíků nespatřil. Šel jsem alespoň do obchodu si něco koupit když jsem se srazil s jednou japonkou.
"Moc se omlouvám" pípne mile a podívá se někam do zadu. "Našla jsem dost dobré tričko" zamává něčím, co ji vypadlo z ruky a spěchá do vedlejšího butiku.

"Heh" uchechtnu se a zakroutím hlavou.
Když si koupím housku, kterou zdlábnu během chvilky nezbývá mi nic jiného, než se vrátit.
"Aldene! Kde jsi byl!!!" uvítá mě docela...ehm... mile Michell.
"Venku" řeknu stroze a rychle vyšlapu schody, které vedly k pokoji.
"A proč jsi mě nevzbudil! Mohla jsem jít s tebou" dupe za mnou a já protočím oči.
"Chtěl jsem být sám" řeknu po odmlce.

"Aha" sklopí hlavu. "A šel by jsi do té restaurace?"
S odpovědí jsem si nepospíšil. Chvíli jsem se rozmýšlel a pak beze slov kývl.
"Vážně?" neuvěří mému gestu a když kývnu podruhé, zaraduje se.

"To je užasnéééééééé! Ale jaké si mám vzít šaty?" zamyslí se a prohrabává se šatníkem.
"Počkej! Já myslel až zítra. Dnes jsem vážně utahaný" zastavím ji ještě dřív, než se vyřítila do koupelny.
"Aha" řekne sklesle ale pak se usměje." Tak dobře, už se moc těším" a i přesto, že dnes už nikam nevyrazíme studuje šatník a zkouší si různé šaty.
Já jsem však byl na balkoně a díval se po okolí. Nevěděl jsem co udělám, až budu u Kate. Ani jsem nevěděl, kde ji vůbec hledat. Potíž byla ale v tom, že jsem ani nevěděl, co vůbec chci. Šel jsem radši do sprchy a do postele, abych se ze všeho toho stresu prospal, ikdyž nebyl ani večer.

2. den večer:
Nemohl jsem tomu uvěřit. Doopravdy jsme byli před dobře vypadající restaurací a nemohli jsme se ji nabažit. Avšak byl tu problém. Chtěl jsem sem jít, ale ne po boku Michell, která mi už to tak zavařila. Ale nebudu ji nic vyčítat. Ona zato nemůže a jenom chce, aby se to mezi námi vyřešilo. Teď myslím mezi mnou a Kate ikdyž si tím nejsem zcela jistý.
Před recepcí se Michell vyznamenala. Jazyky ovládala na jedničku a já tam stál jak blbec. Konečně nás recepční usadil a podal menu. Chvíli jsem musel luštit, co je to za jídla ale když mě Michell ujistila, že nejsou onic horší, než na ty, co jím obyčejně doma, oddychl jsem si.
Itak jsem si radši objednal jediné špagety a k tomu vanilkovou kolu. Michell, aby jsme navázali nějakou romantickou atmosféru zapálila svíčku, kterou jsme měli jako dekoraci na stole a též jak já si objednala špagety ale s džusem.
"Tak..Aldene...co jsi vůbec za ta léta dělal, ne jsme se potkali?" načne téma a já se na ni snad poprvé usměji.

Já jsem byl pro ni fakt odměna. Ještě doteď jsem nemohl skousnout, jak mi to zavařila u Jane ale nemá cenu se na ni zlobit. Přeci jen je tu se mnou a snaží se mi pomoct.
"No, tak různě" řeknu rozpačitě a sám se ji vyptávám na různé otázky typu "A jak ses vůbec měla ty...?"

Uběhla zřejmě hodina, když jsem objednal po dobrém jídle šampus. Pořád jsem se ale rozhlížel, kde by mohla Kate být ale nikde nikdo, který by se ji alespoň podobal. Ale vlastně na někoho jsem narazil. Na tu malou japonku, na kterou jsem včera narazil. Změřila si mě pohledem a trochu se začervenala ale pak, když uviděla můj doprovod, usměv ji ztuhl, ale i tak dělala, že se nic neděje. Jenom teda zrychlila krok a šla ke stolu pár metrů před námi.
"Tak... na budoucnost" usměje se Michell a svým pohledem mi dala najevo, že myslí budoucnost nás dvou.
"Na budoucnost" řeknu nejistě a ťukneme si.
"A hele, někdo taky oslavuje. A trochu víc, než mi dva" podívá se na stůl, kde zmizela ta malá japonka.
"To jo" zasměji se.
Usměv mi ale povadl, když se učastníci zvedli a byli na odchodu. Červené šaty, hnědé vlasy, hnědé oči... to musela být...
"Hele Aldene! Kate!" zírá Michell s plnou pusou bublinek.

Nejdříve prošla kolem japonka, pak jeden starší japonec a pak Kate spolu se svým doprovodem. Toho kluka jsem ale znal. Byl ze soutěže, kde jsem se s Kate pohádal! Měl jsem ale štěstí (nebo ne?), když Kate nadzvedla oči k našemu stolu.

Určitě mě poznala, usoudil jsem to podle jejího pohledu, pak se podívala na Michell a oči zavřela. Zřejmě si myslela, že jsem tu s Michell a že jsme zase spolu a mohla si o mě udělat obrázek. Pak se ale v rychlosti podívala na mě. Ale nevěnovala mi usměv, nýbrž výraz, který znamenal jen jediné: Je konec!

"Jdu za ní" pohotově vyskočím na nohy ale Michell mě zastaví. Nechápal jsem proč.
"Musíme zaplatit" řekla mi výhružně.
Asi celou věčnost jsme postávali u recepce ale zcela určitě vím, že to Michell zdržovala. Sice japonsky neumím ale jistě se nebavili o tom, jak má zaplatit nebo kolik to vůbec stálo.

Naštval jsem se, hodil pár papírovek na recepci a utíkal k východu. Bohužel pozdě...
"Promiň, ale ten Japonec mě ne a ne pustit" řekne přicházející Michell. "Kate tu už není?" dodá posměšně a podívá se na mě. Usměv ji ztuhl.
Díval jsem se na ni jako vrah. Taky proč ne... mohl jsem tušit, že tu není jen proto, aby to mezi mnou a Kate vyžehlila, ale ona chce náš vztah potopit. Konečně se mi v hlavě rozsvítilo.

Teď už ale bylo pozdě... jako vždy...
Pokračování příště.....
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri May 11, 2007 9:49 am

48. kapitola:
Než jsem se nadála, byl už večer a já společně se Sarah hledala různé náramky, řetízky či něco jiného, čím by jsme se mohli ještě ozdobit. Odpoledne dopadlo jak jinak, než lítáním po nákupech. Dalo docela dost práce, než jsme konečně koupili pro Sarah šaty. Možná, že by se před tím chlapíkem mohla objevit klidně i nahá, ale jdeme prý do trochu luxusnější restaurace, tak ať Sarah zapůsobí.
"Kate, já se strašně bojím. Co když něco popletu: Nebo co když se mě bude ptát na něco, očem nebudu mít ani páru?" řekne mi po sléze Sarah, když ji na poslední pramínek dám tužidlo.
"Neboj, ty zazáříš" usměji se. "Tak a hotovo, myslím že už jsi připravená" a podám ji zrcátko.

"Páááni" vydechne úžasem a každý kousek obličeje si pečlivě zkontroluje.

"Tak pojď, ať na nás nemusí Patrik čekat" a obě dvě jdeme pomalými kroky ze schodů.
"Moc vám to sluší dámy, asi na toho staříka budu žárlit, jestli si s některou z vás začne" zašklebí se a my se jenom zaculíme.

Cesta netrvala dlouho, protože pro nás Patrik objednal auto a restaurace byla několik set metrů od motelu, takže jsme nejeli ani 10 minut.
Když jsme dorazili, nabídl mi Patrik rámě jako pravý gentleman a recepční nás usadil k poměrně většímu stolu. Tam jsem si všimla osoby sedící na židli, která ve svých prstech něco hroucně obracela a když si nás všimla, věcičku schovala do kapsi, upravil si oblek a šla za námi.

"Dobrý večer" a natáhl ruku, kterou mu každý z nás stiskl. Já jsem si oddychla, protože jsem si myslela, že bude mluvit Japonsky.
"Doufám, že vám nevadí, že jsem už objednal večeři? Nevěděl jsem, jestli místní speciality znáte a tak jsem si dovolil vám objednat něco, co by vám mohlo chutnat." usměje se a všichni se posadíme.

Ani ne po 5 minutách představování k nám přistoupil číšník a obdaroval nás talíři, které voněly velice lákavě. Nebo spíš to, co bylo na nich.
Sarah si však jídla skoro nevšimla a s napjetím pozorovala našeho hostitele, který mluvil o něčem s Patrikem.
"Buď v klidu, všechno bude v pořádku" promluvím k ní tiše a ta jen kývne na souhlas. Že by se ale tím řídila, to zas ne. Pořád si pohrávala se sklenicí, nebo se znovu napjatě dívala na určený cíl. Její chvíle nastala, když k ní hostitel poprvé promluvil.

"Tak maličká, teď mi řekni svůj příběh. Rád bych se o tobě dozvěděl víc, než tě představím zřejmě pravým rodičům." podpořivě se na Sarah usměje a ta začne. Všechen její stres opadl a já stejně jako Patrik jsme poslouchali. Pak jsem se dostala ke slovu já, což netrvalo tak dlouho, protože jsem to shrnula pár slovy.

"Velice zajímavé" podívá se pozorně na Sarah a ta na něj vykulí oči.
"C-co je zajímavé?" zamrká.

"Ta podobnost. Oči máš po své mamince a nos určitě po svém tatínkovi" usměje se a zašmátrá do kapsi, odkud vytáhl věcičku, se kterou si pohrával a dal ji nastůl. "Mám ti ukázat tohle, jestli ti to něco neříká" a všichni se podíváme na erb, který je velice totožný s tím, co nosila Sarah na krku.
"Panebože" vydechnu a podívám se na Sarah. Ta zas ukázala ten svůj a chlapík začal porovnávat. Nebylo pochyb, že by se jednalo o padělek. Bylo tam dokonce vyryto věnování, kterého jsem si skoro nevšimla.
"Jestli zítra budete mít čas, půjdete se mnou do paláce. Tohle se jentak nestává" utře si spocené čelo a začne se usmívat. "Číšníku! Láhev vašeho nejlepšího šampaňského" a číšník se zachvíli dopotácel s chlazeným pitím, které nalil dokonce i Sarah, ikdyž nebyla plnoletá.
Začal poprask, při kterém začaly oslavy. Každý si přiťukl na budoucnost a celou láhev jsme vypili. Pak jsme se začali jenom smát a smát. Nevím proč, ale bublinky udělali své a u našeho stolu kolovala dobrá nálada, kterou jen tak nemohl nikdo zkazit.

"Myslím že už je na čase, abychom šli. Myslím, že tady budoucí císařovna je velice unavená" a nabídne rámě Sarah, která se zaculí ale se vší ochotou ho příjme. Patrik, aby nebyl po zadu mi ho též nabídne a všichni jdeme k recepci.
"To je úžasný večer" špitnu Patrikovi do ucha a ten se usměje.

"Už jsem ti řekl, jak ti to ohromně sluší?" začervená se a já mu dám přátelskou pusu na tvář. To víte, po takové oslavě vás napadne ledacos.
Pak jsem ale spatřila někoho, koho bych tu nečekala. Aldena!
Alden, který zřejmě též jak my oslavoval seděl s nějakou černovláskou u stolu pro dva. V té dálce jsem ihned poznala, že je to Michell.
"Tak je to pravda" uvědomím si a když si mě konečně Alden všimne, podívám se na něj, aby mi to vysvětlil. Zřejmě nevládne telepatií a když jsem ještě ktomu musela pozorovat i Michell, píchlo mě u srdce a radši zvrátila zrak.
"Patriku, můžu jít na vzduch. To víš, ty bublinky" zalžu a Patrik mě pustí.
To není pravda! To snad není pravda! Proč jsem musela potkat zrovna jeho? A proč v takovéto situaci? A proč s ní? Pak jsem si ale uvědomila, že už spolu nejsme tak proč by se měl zabývat něčím, jako naše shledání v tom nejromantičtějším způsobu? Musela jsem se smířit s tím, že už je vážně konec.

"Už je to dobrý" zeptá se mě přicházející Patrik a položí své ruce na má ramena.
"Jo, už jo" zaženu slzičky v očích a s nuceným usměvem dělám, že oslavuji dál.
Když jsme nastoupili do auta a to se rozjelo, podívala jsem se do zadu a uviděla Aldena, jak se všude hroucně rozhlíží. Usmála jsem se. Třeba mi to přeci jen chtěl vysvětlit. Když jsme zahnuli za roh, spustila se debata, při které jsme se buďto zamýšleli, nebo se usmívali široko daleko.

"To byl super večer!!!" zatočí se Sarah na podpatcích a do motelu běží jako střela.
"Zřejmě je ráda, že konečně potká své rodiče" podívá se na mě Patrik a já kývnu.
"To jo, ale pořád se mi na tom něco nelíbí. Jde to nějak rychle." zamyslím se ale z myšlenek mě vytrhne Sarah, která cloumá s klikou u dveří a čeká na nás, aby jsme ji už otevřeli.
Koupelnu jsem si obsadila jako první a když jsem byla konečně vysprchovaná, drcla jsem s sebou na postel a i přes ten řev, co tropila Sarah jsem usnula.

2. den:
"No, určitě bych se tu chtěla porozhlídnout" uslyším hlasy z kuchyně.
"To není problém. Vlastně zrovna mi volal ten chlap a řekl mi, že se pro nás zastaví až večer, takže máme volné odpoledne." znovu uslyším hlas ale tentokrát vím, komu patří. Samozřejmě Patrikovi.
Konečně otevřu oči a podívám se ke dveřím, kde jsem hlasy uslyšela a podívala se i na hodiny, které ukazovaly 10 hodin ráno.

Protáhnu se a náhle se chytnu za břicho. Šíleně mě bolelo a hlava se mohla rozkočit. Možná, že jsme to s tím šampusem přehnali, nebo jsem něco chytla.
Pomalými kroky jsem vzala pár kusů oblečení a šla do koupelny. Pustila jsem na sebe poměrně ledovější vodu, abych se probudila a když jsem si na hlavu dávala šampon, znovu jsem se chytla za břicho.

"Sakra" řeknu ochraptělým hlasem a nechám na sebe stékat ledovou vodu.
Náhle zase jakoby se nic nedělo mě břicho přestalo bolet a já jen zakroutila hlavou. Nicméně když jsem byla oblečená a myslela, že už je po všem se břicho znovu ozvalo. Nevím, co to mělo znamenat ale své dny jsem ještě neměla a navíc to určitě nebylo šampusem.

Přiřítila jsem se k lékárničce, která visela vedle zrcadla a spolkla prášek, který mi měl pomoct. Jo, pomohl. Alespoň prozatím.
Když jsem přišla do kuchyně, debata neutichla, naopak se ještě víc prodloužila.
"Jo, viděl jsem tam nějaký aquaparky ale prý jsou zavřený, takže nevím" dořekne Patrik a já se objevím za dveřmi.

"Dobréé ráno" zazpívají mi dvojhlasně a já se usměji.
"Dobré" a natáhnu se po hrníčku na kakao.
"Nemáš hlad?" zeptá se mě Sarah a když jsem uviděla, co to vůbec jí, ztratila jsem chuť.
"Ne, dneska nemám na nic chuť. Možná tak na kakao." odpovím opatrně.
"No nic dámy, já jdu zatím zařídit vše potřebné na tento večer" vstane, vezme si mobil a náhradní klíče a rozloučí se se slovy "Hlavně buďte připravené, dneska si to užijeme".

"Na co připravené?" zkusím vyzvědět od Sarah a přeliju horké kakao do hrníčku.

"Dneska jsme naplánovali program na dnešní odpoledne. Nejdřív se půjdeme projít po pláži, pak navštívíme nějaký park a na závěr půjdeme znovu na pláž, kde bude zapálený oheň a budeme si něco opýkat." dopoví a podívá se na mě, co na to řeknu.
"Eh... ale to nestihneme toho chlápka ne?" namítnu a přisednu si.

"Ale stihneme, protože se s ním máme sejít až kolem devéte hodiny" zazubí se.

"Tak dobře" usměji se a posadím se ke stolu a začla nová debata typu "a co se vezmu na sebe?"

Trochu jsme ji přepískli, takže se není čemu divit, když jsme na poslední chvíli dokončovali tvorbu svého zevnějšku a s nevinným výrazem jsme se podívali na čekajícího Patrika.
Nakonec se výlet protáhl do neskutečných 8 hodin ale stálo to zato. Byli jsme se podívat na nějaký umělý vodopád, pak jsme se chvíli procházeli po pláži a nakonec jsme tam zůstali a něco si opekli. Vládla tam pohodová nálada. Břicho už se vůbec neozvalo a já skoro zapomněla, že mě ještě něco ráno bolelo.
Když jsme se všichni sešli před motelem a v rychlosti na sebe naházeli šaty a rychle jsme se upravili, byli jsme připravené jet na dnešní večeři. Vlastně spíše by to mělo platit o Sarah, která se mi jevila v celkem dobré náladě. Možná to má z toho, jak jsem společně s Patrikem blbli na pláži a pak jsme oba dva spadli do vody. Kdyby jste ale viděli jak, prostě no coment.
Znovu jsme se setkali v té stejné restauraci, kterou jsme včera opustili a já se podívala na Patrika.
"Na poslední chvíli jsme to museli změnit. Nevím proč" pokrčí rameny a já mávnu rukou. Stejně to bylo jedno.
Pak mě ale začalo bolet břicho stejně jako ráno. Nevěděla jsem, jestli si mám odskočit na záchody, nebo vydržet pár hodin. Vyhrál záchod, protože to bylo hrozný. S prominutím jsem odběhla a šla se napít vody.
Nevím proč, ale břicho mě přestalo bolet. Voda zapůsobila blahodárně.

"Uf, to jsem ráda" usměji se a podívám se do zrcadla přede mnou a ztuhnu. Za mnou stál někdo, koho jsem neznala a pořád si mě prohlížel. Dobře, to bych ještě brala ale když jste na dívčích záchodech a za vámi stojí chlap, trochu vás to zajímat bude.
"Promiňte, ale tohle jsou holčičí záchody" sehnu se k umyvadlu, abych si mohla opláchnout ruce ale místo toho mě někdo popadne a pak ucítím odpornou vůni něčeho, co mi dal někdo na tvář.

Chvíli jsem se bránila, ale pak jsem upadla do bezvědomí. Jediné, co jsem naposledy viděla byly zrzavé vlasy a montérky.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kali
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 78
Age : 27
Registration date : 31. 01. 07

PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   Fri May 11, 2007 9:49 am

Po pár hodinách:
Zdál se mi divný sen... Byla jsem na louce plné kytek které voněly na míli daleko. Pak se ale promněnily v odpadky a já omdlela. Sice to byl jenom sen ale mě se zdálo, že tu vážně něco smrdí a tak jsem se odvážila otevřít oči.

Dívala jsem se na roztrhaný gauč, který byl naproti mě a do nosu mě praštil hroznej smrad, který mě skutěčně probral. Párkrát jsem zamrkala a málem znovu omdlela. Všude odpadky, špinavé až zažrané zdi, všude špína, plíseň, prach a já nevím co ještě.
"Kde to jsem proboha" řeknu do ticha, které v této místnosti kolovalo a pokusila se vstát.

Když jsem konečně stála na nohou, zatočila se mi hlava. Musela jsem se přidržet umyvadla, abych nespadla ale ruku jsem ihned od něj oddálila, protože bylo neskutečně špinavé. Znovu se mi zatočila hlava.

Nedalo mi, abych se po místnosti neporozhlédla. Vypadala strašně! Všude byl smrad a já měla co dělat, abych se nepoblila. Málem se tak stalo, když jsem viděla záchod a zřejmě sprchu. To už jsem musela přidržet ruku na puse.

"Klid, jenom klid. Jistě je to nějaký vtípek" dodám si trochu sebejistoty.
Bohužel nikde jsem neviděla jak kameru, tak ani nikoho jiného. Byla jsem tu sama. Znovu jsem očima prolétla místnost a zjistila, že to musí být zřejmě místnost na krámy a nepotřebné věci. A trochu i vězení. No řekněte... proč by tu dávali ten záchod atd.? Na co asi že...
Všimla jsem si mírného štípání na mé levé tváří a porozhlídla jsem se po nějakém zrcadle či nějakám kovu, kde bych se mohla vidět. Měla jsem štěstí, zrcadlo tam skutěčně bylo a dokonce i celkem čisté. Přiskočila jsem tedy k němu a sama se podívala, co ty štípance způsobuje.

Byla to malá jizva. Nebylo to tak hrozné a tak jsem nad tím mávla rukou. Zřejmě jsem musela o něco zavadit.

Pak jsem si náhle uvědomila, co se stalo. Záchod, chlap, smrad a pak tma. Musel mě někdo unést!
"To nepřichází v úvahu, moc se díváš na filmy" zašklebím se ale když se znovu podívám do zrcadla uviděla jsem, že nemám kabelku, řetízek a náušnice. Zřejmě si chtěl někdo přilepšit a tak mě omámil, okradl a strčil sem.
Když jsem se otočila, všimla jsem si papírku, který ležel na stole a vedle něj podnos na jídlo. Rázným krokem jsem šla ke stolu abych se dozvěděla, co se to tady děje a bláhově si myslela, že mi to ten papírek vysvětlí.


Pokud budeš dělat problémy, hrubě za to zaplatíš. Zatím něco sněs, aby jsi vůbec tuto noc přežila.

Papírek jsem si několikrát přečetla a i přesto, že nedával smysl jsem ho uposlechla. Jako slušná "rukojmí" jsem si sedla na židli, něco snědla, protože jsem měla strašný hlad a taky proto, že jídlo nevypadalo vůbec špatně a pak jsem začala brečet. Hlasitě a histericky. Myslela jsem, že to někoho přivolá, ale dočkala jsem se nějakého zasípání ve ventilaci.
"MŮŽEŠ PŘESTAT?!!" zařve na mě někdo a já se podívám za sebe. Nikde nikdo, a tak jsem pokračovala dál.
"SEŠ SNAD HLUCHÁ!!!" uslyším znovu popuzený hlas a konečně si to uvědomím. Ozýval se z ventilace hned za mnou.

"Ehm, kdo je tam?" špitnu.
"NE! NEODPOVÍDEJ!" uslyším druhý hlas. "NĚJAKÁ ROXANNA. A TY PŘESTAŇ BULET, CHOVÁŠ SE JAK KRÁVA" vyjede na mě ten první hlas.
"Hele, nech si toho" syknu na ni.

"TO BUDE ZASE NĚJAKÁ FIFLENA" zavrčí druhý hlas ale zřejmě ji ten první neposlouchá. "CO TU DĚLÁŠ?" ozve se po chvíli.
"Nevím, někdo mě zřejmě unesl" pronesu a někdo si tam odfrkne.

"NĚKDO MĚ ZŘEJMĚ UNESL....PCHE! napodobí takový ten povýšenecký hlas. "HELE PRINCEZNIČKO, TADY NEJSME U KADEŘNÍKA. DOBŘE SE POROZHLÍDNI PO MÍSTNOSTI! URČITĚ TO NEMÁŠ LEPŠÍ, NEŽ MI DVĚ. TAKŽE SE KOUKEJ CHOVAT SLUŠNĚ, JINAK SE TĚ ZBAVÍ JAKO TÉ DRUHÉ" a ta druhá zamručí na souhlas.
"Tak dobře" odpovím.
Zřejmě to tu znají, tak je radši budu poslouchat, ikdyž mi vadí ty jejich řečičky o mé osobě. Jedno vím ale jistě, musím se odtud dostat a to co nejrychleji. Zřejmě mě někdo tam nahoře vyslechl a než jsem se nadála, otevřeli se dveře a já konečně uviděla tvář člověka, který mě tu uvěznil.

Pokračování příště.....

A můžete posoudit sami, v jaké situaci se to naše Kate ocitla a hlavně kde:




Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Život Kate Thomson   

Návrat nahoru Goto down
 
Život Kate Thomson
Návrat nahoru 
Strana 1 z 2Jdi na stránku : 1, 2  Next

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
...The Sims2 Forum... :: The Sims2 ostatní :: Vaše příběhy-
Přejdi na: