49.kapitola:
Třásla jsem se jako ratlík a po celém těle mi naběhla husí kůže. Z této místnosti jsem měla obrovský strach. Nebyla to ale jediná věc, ze které jsem měla takový strach. Chlápek, který si mě měřil od hlavy až k patě a něco žvatlal do ticha mi připadal víc děsivější, než celá tato místnost. Rudé kruhy pod očima, červené žilky, které se mu vyskytovaly v už tak temných a hrozivých očích a usměv... ano ten usměv, kterého jsem se bála nejvíc. Nepromluvil na mě, ani se na nic nezeptal. Prostě tam stál a díval se na mě. Nevěděla jsem, co mám dělat ale strachy jsem skoro nedýchala. Konečně se něco dělo! Z poza dveří vytáhl zmuchlanou deku zelené barvy, vodu v pet láhvi a znovu lísteček, kterého jsem se bála nejvíc. Že by to bylo to poslední, co vidím? Že by to byl jenom vzkaz na rozloučenou, který jsem měla napsat? Z hrůzou v očích jsem nadále pozorovala chlápka, který se pořád tak temně a falešně usmíval, až mi znovu přeběhl mráz po zádech. Pak však udělal krok zpět a se silným bouchnutím dveřích místnost zamkl.
Pomalu jsem natahovala ruku po lístečku a když už jsem ho měla u sebe, četla jsem:
"Znovu říkám, nedělej problémy. Nic se ti nestane, pokud budeš toto pravidlo dodržovat. Nejsi pro nás důležitá!" čtu si lísteček pořád dokola a nechápu jeho obsah.
"Tak proč mě unesli?" podivím se ale nahlas situaci nekomentuji. Utřu si slzy, které se koulely po mé tváři z ničeho nic a podívala jsem se na zelenou deku.
Deku jsem chtě-nechtě vzala do ruky a rozložila na podlahu. Lehla jsem si na ni a dívala se na strop, kterému vládli pavouci všeho druhu. Teprve v této místnosti jsem si uvědomila, že si svého života vůbec nevážím. Nevím, jak bych to vysvětila ale jedno vím jistě: možná už nikdy neuvidím nikoho, kdo mi byl tak blízký. Pak jsem se však vzpamatovala a přemýšlela méňe tragicky. Přeci jen je možnost, že by mě odtud pustili že?
Vtom papírku stálo, že nejsem pro ně důležitá, takže mě brzy pustí na svobodu. No jo, ale jak vysvětlím všem, kde jsem celou tu dobu byla? Panebože, už zase přemýšlím, jako by mě někdo chtěl umučit a zaživa zprovoznit ze života. Jistě mě jenom někam pohodí a nechají mě jít. Třeba zrovna v té vodě, kterou mi přinesli je nějaký prášek na spaní, po kterým usnu a probudím se někde u silnice a nic si nebudu pamatovat.
Prudce jsem se posadila a zadívala se na ventilaci. Co chvíli jsem promluvila do ticha, jestli se náhodou neozve jedna z těch, co na mě mluvili. Nic se nestalo a já si konečně uvědomila, že tu jsem sama.
Vzdychla jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat a když mě napadl pošetilý nápad, jak uprchnout po trubkách, které vedly neznámo kam, nápad jsem odvrátila v cukuletu a znovu se zamyslela.
"Jsem vypočítavá mrcha" přivřu oči.
Proč jsem se nazvala zrovna tak? Nevím, napadlo mě to jen tak. Možná proto, že ani nevím, kdo jsem. Já vím, je to blbý říct, že nevím, kdo jsem ale v této chvíli mi to bylo jedno. Znovu jsem vzdychla.
Mamce se brzy narodí miminko a já u toho nebudu. Co si asi pomyslí? Že na ně jejich dcera nemyslí? Že utekla něznámo kam a že si teď žije na volné noze? A proč mě tyto otázky vůbec napadají?
V hlavě jsem měla zmatek. Pak se ale za dveřmi, které se ani ne před chviličkou zavřely ozývalo fuňění a hlasité kroky. Netrvalo dlouho, a přibyly další. Avšak se mnou neměly nic společného. Někdo kolem dveřích jenom pobýhal a zřejmě měl na spěch. Pak jsem uslyšela tlumený hlasy, ozývající se někde blízko této místnosti. Vstala jsem a šla naslouchat jako při nějakých akčních filmech, kde se hrdinka pokouší zjistit vše nejpodrobněji a aby ji nic neuniklo. Mě unikalo skoro všechno. Tedy až na věc, která mě povzbudila.
"...mám strach. Jsou všude! OBKLÍČILI NÁS!...." začne někdo vyřvávat.
Tak že by se přeci jen někdo našel? Že bych přeci jen měla naději? Ta pohasla ve chvíli, kdy se dveře otevřely dokořán, až mě málem bouchly do obličeje a v nich stál rusovlasý chlap s montérkami. Ihned jsem poznala, okoho jde.
"Pojď" natáhne ruku a když jsem se ani nepohnula, přešel ke mě a silným stiskem mi zmáčkl pravou ruku. Vláčel mě po chodbě jako nepotřebnou loutku a já se vyděšeně dívala na ostatní lidi, kteří buďto histericky brečeli, nebo byli stejně vyděšení, jako já.
Nezmohla jsem se na slovo. Stal se ze mě "vzorný vězeň". Když jsme došli ke vchodovým dveřím a já se poprvé vyskytla na čerstvím vzduchu, měla jsem v plánu utéct. Daleko odtud. Avšak když jsem se jenom malinko pohla, jeho sevření nepovolilo, naopak mě sevřel ještě větší silou, až jsem zasykla bolestí. Se vší "něžností" mě zatlačil do dodávky, která parkovala na menším paloučku. Když jsem se podívala po okolí lépe, všimla jsem si, že jsme zřejmě na dědině. Pak jsem si však všimla, že dveře, kterými jsme prošli nebyli vchodové, nýbrž to byl únikový východ. Všimla jsem si dalších lidí, kteří se stejně jako já hroucně dívali na dům, ve kterém prožili snad nejhorší chvilky života. Možná, že tam nebyli takovou dobu, jako já. Třeba tam už byli klidně i několik let!
Dodávka nastartovala a já si konečně všimla světel, které svítily na míli daleko. Zřejmě je někdo našel a oni chtějí pláchnout!!! Itak jsem poslušně seděla na sedačce a nevnímala okolní svět. V dodávce jsem ale nebyla sama. Holka, která si buďto mě, nebo řidiče neustále prohlížela vypadala, jako by přišla z blázince. Nevím, jak dlouho jsme jeli ale 10 minut to jistě nepřesáhlo. Myslím, že desátá minuta nastala a ta se stala tragickou.
Policejní auto, které projelo kolem nás jako by se nic nestalo zpozorovala ta holka vedle mě a aby na nás upozornila, vší silou se nehty zaryla řidiči do ramen a druhou rukou trhla volantem.
Auto nejdříve kličkovalo po silnici, až narazilo na nedaleký strom. Ucítila jsem prudký náraz a pichlavou bolest někde u žaludku.
Po 10 minutách:
Tep se už dostával do normálu a já konečně nevnímala bolest, kterou jsem prožívala. Napíchla jsem se totiž o jeden z kovových předmětů. Naštěstí mě to neprobodlo ale jenom mi to udělalo další škrábanec na mém už tak pohmožděném těle. Podívala jsem se na mé spolujezdce. No vlastně jenom na řidiče. Holka, která všechno tohle zavinila tu nebyla. Zřejmě se ji pokusilo auto otevřít a utéct do temné noci. Ucítila jsem zápach benzínu a tak jsem se pokusila vyprostit jak mě, tak i řidiče. Přeci jen ho tu nemůžu nechat. Ale mákla jsem si. Docela jsem žasla, jak sem mohla odtáhnout 95 kilového člověka.
Řidiče, který zatím nejevil známky života jsem opřela o jeden stoletý trom a konečně jsem se podívala na auto, které nás málem... vy víte co.
Zamotala se mi hlava, která se mohla rozkočit bolestí. Otřela jsem si krev, která mi kapala z nosu a únavou a vyčerpáním jsem si sedla kousek od řidiče a schovala obličej do dlaní.
Čekala jsem, až se objeví auto a jak mě ozáří světlo z auta a jak se konečně dostanu zpět domů. 10 minut, 15 minut, 20 minut. Nic se nestalo.
Náhle mě oklepala zimnice. Brzy léto skončí a nastane podzim a při pohledu na trochu zamračené nebe jsem zabědovala. Zřejmě tu umrznu, ikdyž mě profukoval jenom trochu studenější větřík.
Všimla jsem si, že se řidič probírá a dostala jsem strach. Co když na mě zaútočí? Ikdyž byla tma cítila jsem jeho pohled na mém těle.
"Omlouvám se" přeruší ticho, které mezi námi panovalo.
Neodpověděla jsem, protože mě už konečně ozářilo světlo, které pocházelo z auta. Ne ale policejního. Zmocnila se mě panika. Co když se pro nás někdo vrátil???! Avšak jaké bylo moje překvapení, když z auta vylezl rozrušený kluk a přiběhl za mnou. Nepoznala jsem ho ale když si ke mě přiklekl a pohladil po tváři, ucítila jsem jeho vůni, kterou bych kdykoliv poznala. Příliš známá nato, aby si ji člověk nezapamatoval.
"Aldene!!!" propuknu v pláč a obejmu ho kolem krku. Cítila jsem, jak se mu ulevilo. Něco mi povídal, ale já ho nevnímala. Vzal mě do náručí a šel mě dát do auta, ve kterém jsem viděla usměvajícího pána. Zřejmě přijel společně s Aldenem. Itak jsem nevnímala okolní svět. Pořád jsem se silně držela Aldena a nechtěla ho pustit. Když mě jemně posadil na sedačku a pevně připoutal pásem, moje hlava se svezla po jeho rameni a dopadla na měkké opěrátko.
"Všechno bude dobrý" znovu mě pohladí po tváři. Konečně jsem si uvědomila, že ho miluju! Strašně moc! Nedokázala jsem si představit žít bez něj.
Avšak když dveře zaklapl, zůstala jsem znovu sama.
"Všechno bude dobré. Ani se nenadějete a bude zpátky doma. Rodiče už o vás mají strašný strach." ozve se usměvající chlapík.
Přikývla jsem a podívala se na Aldena, jak mluví na řidiče. Odpovídal mu a když mu pomohl vstát, naskytla se mi hrozná podívaná!
Ta holka, která měla být pryč se vynořila zpoza keře a vší silou praštila Aldena i řidiče po hlavě. Zřejmě si myslela, že je jeden z nich.
"NE!" propadnu panice ale to už s auta vyleze ten usměvající pán (teď už spíše pěkně naštvaný) a rychlým pohybem ji zbaví kamene, který třímala v ruce. Uslyšela jsem sanitku, která se k nám hnala (zřejmě už stačili přivolat pomoc) a když vystoupili z auta, šli omrknout situaci. Nejdříve dali nějakou injekci té holce, pak si klekli před Aldena a když si mě jeden sanitář všiml, šel se stejnou injekcí za mnou.
"Ne, já nechci" bráním se, leč márně.
"Musíte slečno. Utrpěla jste velký šok. Nic to není" uklidňuje mě a když se mu to nakonec povede a já ucítím slabý štípnutí na mé levé ruce, s umučeným výrazem se podívám k místu, kde ležel bez žádného pohybu Alden. Znovu se mi oddaloval.
Mé oči však nevydržely a únava přišla nečekaně. Jedinné, naco si ještě vzpomenu bylo, že auto mělo šedé potahy.
Pokračování příště.....
Předmět: Re: Život Kate Thomson 
Wed May 16, 2007 2:06 pm
